Vzpomínky na Jakartu

Je osm večer, tma jak pytli, na obloze se válí bílé obláčky a ležatý půlměsíc. Jsem už druhý týden na Bali, reporty mám odeslané, a tak můžu konečně v klidu zavzpomínat na skoro 3 týdny v Jakartě. Jak jsem se již zmínila minule, příjezd do tohoto velikánského města plného smogu nebyl příliš veselý. Ale pobyt v příjemném prostředí a s milými lidmi mi nakonec zvedl náladu.
První týden jsem strávila v podstatě sama, protože v hotelu nebyla ani noha. Můj asistent mi poslal svou studentku na výpomoc a začalo opět stresující období, plné nekonečného vysvětlování, připomínání, kontrolování a rozčilování se. Po pár dnech jsme se ale s Gias sžily, já si zvykla na to, že musím věci vysvětlovat jednoduše a několikrát a že ona pokaždé volá mému asistentovi, aby se ujistila, že to tak má být. Nakonec i on pochopil, že jeho přítomnost je nezbytná a uráčil se přijet do Jakarty. V následujících dnech jsme pak navšívili několik zaměstnavatelů a udělali s nimi rozhovory.

Setkání s Gias mi otevřelo oči v tom, jakým způsobem se zde pracuje. Můj asistent vlastně doposud neudělal jedinou věc sám a všechno dělala Gias nebo její kamarádka. Z počátku jsem byla strašně naštvaná, ale nakonec jsem se spíš cítila provinile, protože holky měly své práce dost a bylo vidět, že tahle aktivita navíc je pro ně velkou přítěží. Asi se něco nového naučily, procvičily si angličtinu, ale stejně mi připadá, že některé věci mohl asistent udělat sám (zvlášť když to hoří, vy čekáte na odpověď a on není schopný ani někam sám zavolat). 

Indonésie a Jáva především je většinově muslimská, takže 2 týdny s Gias byly pro mě takovou malou exkurzí do jejich každodenního života. V 5 ráno se v pokoji modlila ve speciálním hábitu na modlení. Když jsem ji prvně rozespalá viděla, tak jsem se hrozně lekla. Myslela jsem si, že se mohou modlit v pyžamu nebo oblečení, které nosí na doma (klidně kraťasy a tričko), ale ono ne! Další zajímavostní bylo, že když je člověk na cestě a nemá příležitost se pomodlit, tak to prostě udělá později. Pravidla tohoto úplně nechápu, ale snažila jsem se jim vždy vyjít vstříc a myslet na to, že je třeba 12 hodin a potřebují se zastavit v mešitě (tady se tomu místu říká musholla a hned vedle je vždy toaleta, aby se mohli před modlitbou opláchnout). Toalety jsou tu tedy proto zdarma, ale jejich návštěvu moc nedoporučuji..."záchod" vypadá jako ležatá mušle (teď myslim pánskej záchod a ne mušli z pláže), která je asi 20 cm nad zemí. Splachování to nemá, takže si musíte sáhnout do kyblíku s vodou pro další kyblík, kterým si to hezky zalejete. Podle mě tenhle systém vůbec nefunguje, takže jsem se tomu vyhýbala jak..čert kříži :D

S Gias jsem taky mluvila o nošení hidžábu (šátek, který nezakrývá tvář, ale jen vlasy). Řekla mi, že ji k tomu nikdo nenutil a že to vlastně začala nosit asi až v 17 letech. Rozhodla se sama, protože si myslí, že jí to dává pocit bezpečí a necítí se ohrožená. Nikdo si na ni nedovoluje a tak. Já samosebou oponovala, že když by jí chtěl někdo ublížit, bude mu jedno, jestli je oblečená nebo ne. No to na mě koukala, jako když jsem spadla z višně. A teď už asi docela chápu proč. Tady asi neni tak vysoká kriminalita tohoto typu, nebo se o tom nepíše tak vydatně jako v Evropě. Když jsem jí vyprávěla o komplikovaných vztazích muslimů s Evropany a o tom, co se děje na blízkém východě, byla také docela zaskočená. V Indonésii totiž vedle sebe v relativním míru žijí různá vyznání a ani když jsem o sobě řekla, že jsem bez vyznání, nikdo mě nekritizoval. Když jsem měla pak přednášku v Yogyakartě na univerzitě, tak jsem se studentům snažila vysvětlit, proč to tak v Česku je a všichni byli naprosto chápaví. (Tohle mě překvapilo, protože jsem před odjezdem četla knihu jedné stipendistky a ta právě tuto otázku velmi rozebírala a stěžovala si, že to tady nikdo nechápe.) Ale doba asi pokročila a já neměla nikdy se svým "nevyznáním" problém. Snažila jsem se respektovat je a oni tím pádem i mě. Nechodila jsem taky příliš odhalená (to jsem ostatně trénovala už doma před odjezdem a docela se to vyplatilo, protože mi nakonec ani takový vedro nebylo :D

A teď už něco o Jakartě samotné:

První dojmy z Jakarty mám pouze ze střešní terasy, kde jsem trávila většinu večerů. Kolem 6 večer se po okolí rozezněl zpěv muezínů. Musím přiznat, že to někdy působilo uklidňujícím dojmem a člověk se na chvíli zaposlouchal a zakoukal se do dáli, kde se v smogovém oparu ukrývaly mrakodrapy.

Postupem času jsem tyto zpěvy skoro přestala vnímat. Z terasy mě většinou kolem 10 večer vyhnala zima. Asi to zní divně, ale je to tak. Bangkok byl i přes každovečerní dešť velmi teplý, ale tady mi připadalo, že se na večer ochladí a lehký svetřík by nezaškodil. Vzhledem k neustále zapnuté klimatizaci na 18°C se potřeba přikoupení nečeho teplého stala nevyhnutelnou.

Po dvou týdnech v Jakartě jsem (já ostuda) neviděla žádnou pamětihodnost ani zajímavost. Nechtělo se mi vyrážet samotné a když už jsem se domluvila s Adhiho kamarádkou, tak mě trochu potrápil žaludek, takže jsem to nakonec zrušila. Byla jsem teda nakonec moc ráda, když se můj i vedlejší pokoje začaly zaplňovat dalšími cestovateli. Střešní terasa se stala super místem pro večerní pokec. Moje nová spolubydlící, rodilá Indonésanka, která žije a podniká v Německu, nás seznámila s kamarádem, který nám navrhl prohlídku města. Byla jsem nadšená, konečně nějaký poznávání města! 

Monas

Sraz byl v 10 ráno v hotelu, ale náš průvodce Andes bydlí daleko, takže dorazil až před 11 s tím, že "traffic"...tzn. zácpa. To se mimochodem používá jako výmluva i když žádnej traffic neni! (Rozčiluje mě to :D
Vyrazili jsme tedy k Monasu, neboli Monumen Nasional. Z názvu je patrné, že indonéština vydatně používá mezinárodní výrazy, i když upravené, a také často narazíte na holandská slova (vzhledem k historii). Monas mě nějak extra neoslovil. Je to vysokánská věž na asfaltovém plácku. Na vrchol Monasu se dá vystoupat, ale fronta byla na dvě hodiny a slunce pálilo jako blázen, takže jsme se rozhodli zajít do nedaleké mešity na prohlídku. Andes se při té příležitosti pomodlil a my tak mohli pozorovat celý proces.

Já byla vybavená dlouhými šaty, svetříkem s dlouhým rukávem a velikánskou šálou. Před vstupem jsem se do toho zamotala (rozuměj schovala si vlasy). 

Kluci v kraťasech pak dostali hábity a mohli jsme vyrazit na balkón pozorovat modlitbu. Tahle mešita (Masjid Istiqlal) je jedna z nejznámějších, protože je neskutečně obrovská. K mému překvapení tam bylo vedro na padnutí (doufala jsem, že tam bude chládek jako v kostele totiž). Navíc jsem měla hlavu na dvakrát obalenou šátkem, takže jediný, co si z celý modlitby pořádně pamatuju, je, jak se mi přehříval mozek a myslela jsem, že asi vybouchnu! Trvalo to hrozně dlouho a já se nemohla dočkat až vypadneme. Interiér není nic extra, všude jakoby stříbro, na zemi koberce a na nich asi 3 řady věřících. Těch řad by se tam vešla asi stovka, takže podle mě trochu předimenzovaný...Jediný, co bych k tomu dodala je to, že teda obdivuju ty holky v těch hábitech, jak ještě dělaj u modlení ty leho-dřepy!

Masjid Istiqlal

Katolický kostel

Když jsme se konečně vymotali z mešity, padlo naše oko na protější katolickej kostel. Prej je to jakási pyšná ukázka toho, jak vedle sebe doukážou žít a tolerovat se. Když jsme přišli dovnitř, čekalo nás roztomilé překvapení v podobě svatby. Hrála tam na můj vkus příliš moderní hudba, ale budiž. Na ochozech seděli ptáči (to teda asi nebyl záměr, protože to nebyli žádný bílý holubičky, ale spíš vrabci) a cvrlikali mimo rytmus.

Další zastávkou bylo národní muzeum. To je snad jediné místo v Jakartě, které bych doporučila k navštívení. Národní muzea jsou občas nudná, ale tohle mě zaujalo, protože jsou zde k vidění modely tradičních domů z celé Indonésie, spousta keramiky a soch a v neposlední řadě i různé nástroje jak na práci, tak vaření, šperky a doplňky. Pár zajímavých kousků najdete na fotkách (více pak v albu na fb, až ho udělám, hehe :)

Model domu, náhrdelník s čelistí, kabelka s pařáty, hudební nástroj, maska a poklop na jídlo

Závěr prohlídky muzea byl trochu stresující, protože jsme měli všichni pěknej hlad a kluci obzvlášť, takže proběhla taková malá hádka, kdy jedni chtěli čekat, až si to v klidu doprohlídnu (šlo o dvě místnosti) a druzí nemohli vydržet ani minutu...Náš průvodce Andes z toho byl chudák zničenej, ale po vydatném obědě (konečně něco normálního a chutnýho) se nálada všech zlepšila. Venku začlo pořádně pršet a protože byl akorát čas modlení, vyrazili jsme na nákupy a kafe a Andes běžel do mešity.

To je asi tak vše, co jsem z Jakarty viděla a co stálo za to vidět. V Jakartě prostě netřeba ztrácet příliš mnoho času. Je dobrý to vidět, aby člověk mohl dostatečně ocenit organizovanost života v domovině...ale tohle můžete zažít i v Bangkoku a tam je teda mnohem víc věcí k vidění :)

Jak jsem přijela do Jakarty

Jsem už přes měsíc v Indonésii a ještě jsem se s vámi nepodělila o žádné zážitky, vyjma pár statusů na facebooku. Nebyl čas :D (Dneska jsem dokonce poprvé po měsíci udělala nehty, takže fakt nebyl :P) Poslední týden v Thajsku se vyvedl, poznala jsem krásná místa a už teď na to vzpomínám.. Cesta do Jakarty byla ale horor. Z Phi Phi jsem se musela dopravit trajektem do Phuketu, odkud mi letělo letadlo. Ráno jsem ještě zkontrolovala mail, kde se neobjevily žádné nové zprávy od mého indonéského asistenta, takže jsem si ještě v klidu válela šunky na pláži s tím, že kdyžtak mail zkontroluju na wifině na letišti. Haha omyl. Žádná free wifi nebyla k mání. Neřešila jsem to a těšila se na let. To jsem ale netušila, že mě čeká jeden z nejhorších letů...V letadle bylo pět a půl člověka a zima jak na Sibiři (zas ta proklatá klimatizace). K dispozici nebyla ani deka ani pití, a to let trval asi 3 hodiny. Navíc sebou letadlo na můj vkus moc házelo, ale nakonec jsme v pořádku přistáli v Jakartě. Pořídila jsem si vízum za 35 dolarů a jala se projít kontrolou. Ah bože, proč já jenom neumim lhát, když je to potřeba! Do takovýho papíru, co nám dali v letadle, jsem vyplnila, že budu v Indonésii dva měsíce, a to byl kámen úrazu. Už se mě hned vyptávali, co tu budu dělat tak dlouho a kde budu bydlet a najednou bylo kolem mě asi 7 uniformovanejch :O Snažila jsem se to všemožně zakecávat, jakože jedu na dovolenou a bydlet budu u jednoho profesora z univerzity...no to spustilo vlnu dotazů, co jako budu na tý univerzitě dělat, jestli náhodou nebudu učit a tak...no veselo bylo, ale srdce mi bušilo o sto šet, protože jsem byla u přepážky poslední a jinak nikde nikdo. Nakonec mě pustili po půl hodině s tím, že jsem jim musela dát email :D

Vyzvedla jsem bágl a doufala, že na mě bude někdo čekat. Nevěděla jsem ani jméno, neměla jsem ani číslo a jak na potvoru nebyla na letišti žádná free wifi. Moje Thajský číslo vůbec nefungovalo, takže jsem po několika minutách zoufalýho rozhlížení se požádala jednoho pána, aby mi udělal hotspot a já si mohla přečíst, jestli mi nepsal můj asistent nějaký užitečný informace. No, mail mi sice napsal, ale bylo tam jen jméno a žádný telefonní číslo! Takže zoufalství na druhou! Navíc se blížila půlnoc, já měla děsnou žízeň, žádný peníze a kartou platit nešlo....Nakonec jsem skončila na informacích, kde mi poradili vylézt před budovu, že tam občas někdo taky čeká (protože abyste mohli vlézt do budovy letiště, musíte projít kontrolou, a to je zjevně otrava). No, a tam konečně byl můj vyzvedávač...jaká úleva! Cestou v autě jsem usnula, takže když se mě pak Adhi ptal, jak se mi líbila noční Jakarta, tak jsem se jen jakože usmála :D 

Výhled na smogovitou Jakartu

První noc jsem strávila v jeho domě. Příchod do domu místních, to je fakt zážitek. První dojem byl takovej všelijakej, řikala jsem si, že to asi nemaj nic moc extra, ale to jsem ještě nevěděla, že to jeden z nejluxusnějších bejváků, co se tady vyskytujou :D Vybavení bylo takový postarší, jakoby starožitný, všude spousty ve zlatě rámovanejch fotek rodiny, kde všichni strnule sedí a snad se ani neusmívají...Ráno jsem zjistila, že chovají vzácnou želvičku...na tajňačku! Začala jsem se hned shánět po nějakým hostelu. Nechtělo se mi trávit čas v rodině a být jim na obtíž a navíc jsem se těšila, že třeba potkám nějaký nový lidi. Můj vyzvedávač Adhi mě zaskočil tím, že se musí napřed zeptat maminky. Myslela jsem, že mě raní mrtvice. Cokoliv jsem řekla nebo udělala navíc volal mému asistentovi :D Došlo mi, že mu asi nebude 40, jak jsem si myslela (protože to je uznávanej právník na ministerstvu).

Interiér Capsule Hotel Old Batavia

Nakonec jsem po poradě s mou bývalou indonésko-českou spolužačkou vybrala Capsule Hotel Old Batavia a poprosila Adhiho, aby mě tam teda hodil. Při cestě jsme nabrali jeho kamarádku a sfoukli výběr peněz a nákup indonéské simkarty v pouličním stánečku. Pak jsme vyrazili na oběd do tradiční restaurace. Doufala jsem, že bude kuchyně podobná, jako v Thajsku, ale to jsem se teda spletla. Dostala jsem jakousi kuřecí polívku a rýži. Kuře bylo krvavý, takže jsem to jen tak ponípala a dlabala radši suchou rejži. Prostředí bylo krásný; jezírko s rybičkama, malý vodní mlýn, houpačkové lavice, spousty květin a orchidejí...

První oběd v Jakartě a syrový kuře

Výběr hotelu se fakt povedl. Sice jsme asi hodinu bloudili, protože tady se adresy uvádějí tak, že je napsaná hlavní cesta a pak mě neznámý způsob číslování vedlejších ulic. Po zabydlení jsem si říkala, že je to fakt super místo a to se nezměnilo až do mého odjezdu. Takovej komfort mi neposkytl žádnej hotel v Thajsku. Pokoj byl pro 4 osoby a byly to takový kapsle, takže se vůbec nemusíte koukat na svý spolubydlící :D Navíc v posledním patře byla nádherná kuchyň s obývákem a televizí a s terasou...K tomu čaj nebo kafe non-stop k dispozici zadara. Personál neuvěřitelně milej. Jedinej kámen úrazu byla hlavní ulice. Ta se prostě nedala přejít!!! Auta neustále popojíždí v koloně, ale nikdy nezastaví ani navteřinu, aby vás nechali přejít...do toho kličkující motorky. Musim přiznat, že jsem byla prvních pár dní vyděšená k smrti a radši chodila do obchodu na mé straně ulice, než přecházet.

Na závěr jedna historka z hotelu. Po pár dnech jsem napsala na booking svou recenzi. Vychválila jsem je a konstatovala, že střešní bazém by byl třešničkou na dortu. A víte co?

Vířivka

Druhej den ráno mi málem vypadly oči, když jsem přišla posnídat na terasu. Byla tam vířivka!! :D

P.S.1: Moc děkuji za krásnou stovku čtenářů mého posledního příspěvku z Thajska.
P.S.2: Pokud si něco chcete koupit a váháte, kupte si to! Nikde jinde po cestě už to třeba neseženete! Grrrr! :D