Jsem už přes měsíc v Indonésii a ještě jsem se s vámi nepodělila o žádné zážitky, vyjma pár statusů na facebooku. Nebyl čas :D (Dneska jsem dokonce poprvé po měsíci udělala nehty, takže fakt nebyl :P) Poslední týden v Thajsku se vyvedl, poznala jsem krásná místa a už teď na to vzpomínám.. Cesta do Jakarty byla ale horor. Z Phi Phi jsem se musela dopravit trajektem do Phuketu, odkud mi letělo letadlo. Ráno jsem ještě zkontrolovala mail, kde se neobjevily žádné nové zprávy od mého indonéského asistenta, takže jsem si ještě v klidu válela šunky na pláži s tím, že kdyžtak mail zkontroluju na wifině na letišti. Haha omyl. Žádná free wifi nebyla k mání. Neřešila jsem to a těšila se na let. To jsem ale netušila, že mě čeká jeden z nejhorších letů...V letadle bylo pět a půl člověka a zima jak na Sibiři (zas ta proklatá klimatizace). K dispozici nebyla ani deka ani pití, a to let trval asi 3 hodiny. Navíc sebou letadlo na můj vkus moc házelo, ale nakonec jsme v pořádku přistáli v Jakartě. Pořídila jsem si vízum za 35 dolarů a jala se projít kontrolou. Ah bože, proč já jenom neumim lhát, když je to potřeba! Do takovýho papíru, co nám dali v letadle, jsem vyplnila, že budu v Indonésii dva měsíce, a to byl kámen úrazu. Už se mě hned vyptávali, co tu budu dělat tak dlouho a kde budu bydlet a najednou bylo kolem mě asi 7 uniformovanejch :O Snažila jsem se to všemožně zakecávat, jakože jedu na dovolenou a bydlet budu u jednoho profesora z univerzity...no to spustilo vlnu dotazů, co jako budu na tý univerzitě dělat, jestli náhodou nebudu učit a tak...no veselo bylo, ale srdce mi bušilo o sto šet, protože jsem byla u přepážky poslední a jinak nikde nikdo. Nakonec mě pustili po půl hodině s tím, že jsem jim musela dát email :D
Vyzvedla jsem bágl a doufala, že na mě bude někdo čekat. Nevěděla jsem ani jméno, neměla jsem ani číslo a jak na potvoru nebyla na letišti žádná free wifi. Moje Thajský číslo vůbec nefungovalo, takže jsem po několika minutách zoufalýho rozhlížení se požádala jednoho pána, aby mi udělal hotspot a já si mohla přečíst, jestli mi nepsal můj asistent nějaký užitečný informace. No, mail mi sice napsal, ale bylo tam jen jméno a žádný telefonní číslo! Takže zoufalství na druhou! Navíc se blížila půlnoc, já měla děsnou žízeň, žádný peníze a kartou platit nešlo....Nakonec jsem skončila na informacích, kde mi poradili vylézt před budovu, že tam občas někdo taky čeká (protože abyste mohli vlézt do budovy letiště, musíte projít kontrolou, a to je zjevně otrava). No, a tam konečně byl můj vyzvedávač...jaká úleva! Cestou v autě jsem usnula, takže když se mě pak Adhi ptal, jak se mi líbila noční Jakarta, tak jsem se jen jakože usmála :D
 |
| Výhled na smogovitou Jakartu |
První noc jsem strávila v jeho domě. Příchod do domu místních, to je fakt zážitek. První dojem byl takovej všelijakej, řikala jsem si, že to asi nemaj nic moc extra, ale to jsem ještě nevěděla, že to jeden z nejluxusnějších bejváků, co se tady vyskytujou :D Vybavení bylo takový postarší, jakoby starožitný, všude spousty ve zlatě rámovanejch fotek rodiny, kde všichni strnule sedí a snad se ani neusmívají...Ráno jsem zjistila, že chovají vzácnou želvičku...na tajňačku! Začala jsem se hned shánět po nějakým hostelu. Nechtělo se mi trávit čas v rodině a být jim na obtíž a navíc jsem se těšila, že třeba potkám nějaký nový lidi. Můj vyzvedávač Adhi mě zaskočil tím, že se musí napřed zeptat maminky. Myslela jsem, že mě raní mrtvice. Cokoliv jsem řekla nebo udělala navíc volal mému asistentovi :D Došlo mi, že mu asi nebude 40, jak jsem si myslela (protože to je uznávanej právník na ministerstvu).
 |
| Interiér Capsule Hotel Old Batavia |
Nakonec jsem po poradě s mou bývalou indonésko-českou spolužačkou vybrala Capsule Hotel Old Batavia a poprosila Adhiho, aby mě tam teda hodil. Při cestě jsme nabrali jeho kamarádku a sfoukli výběr peněz a nákup indonéské simkarty v pouličním stánečku. Pak jsme vyrazili na oběd do tradiční restaurace. Doufala jsem, že bude kuchyně podobná, jako v Thajsku, ale to jsem se teda spletla. Dostala jsem jakousi kuřecí polívku a rýži. Kuře bylo krvavý, takže jsem to jen tak ponípala a dlabala radši suchou rejži. Prostředí bylo krásný; jezírko s rybičkama, malý vodní mlýn, houpačkové lavice, spousty květin a orchidejí...
 |
| První oběd v Jakartě a syrový kuře |
Výběr hotelu se fakt povedl. Sice jsme asi hodinu bloudili, protože tady se adresy uvádějí tak, že je napsaná hlavní cesta a pak mě neznámý způsob číslování vedlejších ulic. Po zabydlení jsem si říkala, že je to fakt super místo a to se nezměnilo až do mého odjezdu. Takovej komfort mi neposkytl žádnej hotel v Thajsku. Pokoj byl pro 4 osoby a byly to takový kapsle, takže se vůbec nemusíte koukat na svý spolubydlící :D Navíc v posledním patře byla nádherná kuchyň s obývákem a televizí a s terasou...K tomu čaj nebo kafe non-stop k dispozici zadara. Personál neuvěřitelně milej. Jedinej kámen úrazu byla hlavní ulice. Ta se prostě nedala přejít!!! Auta neustále popojíždí v koloně, ale nikdy nezastaví ani navteřinu, aby vás nechali přejít...do toho kličkující motorky. Musim přiznat, že jsem byla prvních pár dní vyděšená k smrti a radši chodila do obchodu na mé straně ulice, než přecházet.
Na závěr jedna historka z hotelu. Po pár dnech jsem napsala na booking svou recenzi. Vychválila jsem je a konstatovala, že střešní bazém by byl třešničkou na dortu. A víte co?  |
| Vířivka |
P.S.1: Moc děkuji za krásnou stovku čtenářů mého posledního příspěvku z Thajska.
P.S.2: Pokud si něco chcete koupit a váháte, kupte si to! Nikde jinde po cestě už to třeba neseženete! Grrrr! :D
Žádné komentáře:
Okomentovat