Jeden den v Hong Kongu

Cestou z Dubaje do Hongkongu jsme proletěly několika bouřkami. Musím přiznat, že to je zvláštní pocit, člověk vidí ty mraky a blesky z úplně jiné dimenze. Já jich ale moc neviděla, protože jsem skoro celou cestu prospala. V půl sedmé ráno jsme přistály a opět nastalo kolečko hledání informací, úschovny a sámošky. Do města jsme vyrazily až kolem půl 9. Koupily jsme si opět celodenní jízdenku, která se také musela pípat při nástupu, ale už ne při výstupu, jako v Dubaji. Proč to říkám? Protože cestou zpět na letiště jsem si celá rozespalá zaplatila cestu podruhé :D

Nathan Road

Už v autobuse do centra města jsem byla nadšená! Cestou jsme viděli spoustu malých i větších ostrovů rozesetých všude kolem. Na ostrovech byly buď husté tropické lesy nebo vysokánské věžáky. Všude spousta nákladních lodí a různých strojů užitečných na moři (no fakt nevím, co to vlastně bylo za stroje). Podle instrukcí velmi milého pána z infocentra jsme vystoupily na Prince Edward station a chvíli šly po Nathan Road, která vede až k přístavu.

Měla jsem pocit, jako když jsem v Bangkoku a Soulu zároveň. Vlastně taková láska na první pohled. Takový ten chaos asijského města s uhlazeností skla a kovu, všude spousty neonů, pojízdných obchůdků, barev a samosebou těžký horký smogový vzduch velkoměsta.

Wong Tai Sin chrám

Vypravily jsme se metrem k vytipovanému chrámu Wong Tai Sin. Bylo tam neuvěřitelné množství lidí, všichni drželi v rukou spousty zapálených tyčinek, které zapichovali do písku a klaněli se božstvům. Připadala jsem si jako bych tam nepatřila. Ale místo to bylo moc hezké, klasický zdobený chrám se stupňovitými stříškami; v areálu byla jezírka s kapříky, lavičky pro odpočinek, krásný falešný vodopád a spousta keřů a květin.

Park u chrámu

V průvodci jsem četla, že si tam člověk může nechat vyvěštit budoucnost, někteří věštci mluví i anglicky. Toužím po tom už od návštěvy Korey, ale nakonec jsem do toho zase nešla. Věštba z obličeje byla hodně drahá. Kdybych věděla, že mi zbyde fakt hodně hongkongských dolarů na konci dne, tak bych nad tím ani neuvažovala a šla do toho. Teď mě to zase štve. Já se prostě nikdy nepoučím! Vždycky něco chci, a pak si říkám, ale néé, to je blbost a nekoupím si to…no, a pak mě to vždycky štve, vždycky :D

Po návštěvě chrámu jsme dojely metrem do čtvrti Tsim Tsa Tsui, kde je přístav, odkud můžete přejet z pevninské části na ostrov Hong Kong. Než jsme se ale vypravily na sousední ostrov, zalezly jsme do obchodního domu, kde jsme v přízemí vyzkoušely smažené a dušené zeleninové koláčky dim sum. 

Výhled z IFC One

Asi mi víc chutnaly ty dušené, ale vlastně nejvíc mi na nich chutnala ta sladkokyselá pálivá omáčka :D Pak jsme se nechaly převézt lodí za 3 HKD na druhý břeh. Byl z ní krásný výhled na všechny ty mrakodrapy všude kolem. Slunce začínalo pálit čím dál víc, takže jsme pak celý nadšený vlezly do klimatizované budovy International Finance center, kde sídlí Hong Kong Monetary Authority v 55. patře a odkud se dá zadarmo podívat na město. Dostaly jsme kartičku návštěvníka, kterou nám vytvořili podle ISICu. Moje jméno bylo očividně lehce rozpoznatelné, ale Martina dostala kartičku na jméno Česká Zemědělská (Univerzita se jim tam už asi nevešlo, haha). Výhled to byl opravdu famózní, úplně mi spadla brada. Některé mrakodrapy měly dokonce zahrádky na „střechách“, jiné bazény.

Neuběhlo ani deset minut a mě padala brada podruhé. Došly jsme na ulici, kde jezdily dvoupatrové tramvaje. Připadala jsem si jako ve filmu..Nakonec jsme do jedné tramvaje naskočily a jely na konečnou a zpět. Strašně jsem si to užívala. Hongkong si mě získal snad navždycky.

Cesta zpět na letiště byla složitá a únavná. Přestože nám pán v infocentru naplánoval celý den opravdu dokonale, zastávku autobusu A12 jsme prostě nenašly. Bloudily jsme podle mapy, ptaly se kolemjdoucích, zkoušely různé uličky..nic nevycházelo. Nakonec jsme se rozhodly vrátit jakýmsi jiným autobusem zpět na druhý břeh, tam, kde jsme viděly zastávku autobusu A21, který nás přivezl do centra. Smůla byla, že sotva jsme zvolily náhradní plán, uviděla jsem zastávku našeho vysněného A12. Na druhém břehu jsme zjistily, že autobus A21 tam sice jezdí, ale jen v noci, takže nás čekalo 15 minut trmácení se v největším pařáku na jinou zastávku. Praktičnost tohoto systému mi fakt unikala! Místo aby to jezdilo od přístavu, zastávka byla u jakéhosi rozestavěného věžáku…no logika asi jako pražský metro v polích :D

Na letišti jsme si pak koupily sushi rolky v sámošce a já si konečně dala green tea latte, který tak miluju. Nabídla jsem holkám a čekala, že se to nesetká s úspěchem, ale naopak! Od té doby si kupujeme sušenky, sojová mlíčka a vlastně cokoliv, co má příchuť matcha.

Celkem 14 hodin v Hongkongu pro mě bylo velmi příjemným dárkem k svátku a doufám, že se tam ještě někdy podívám znovu, protože tohle město si mě opravdu získalo, i když jsem z něj viděla jen tak málo.

Jeden den v Dubaji

Další zastávkou po Budapešti byla Dubaj. Přiletěly jsme v jedenáct večer, takže nás čekala noc na letišti. Nejdřív jsem se trochu obávala, jestli budeme moct zůstat přes noc v tranzitu a ráno odejít z letiště, ale dopadlo to dobře. Došly jsme na terminál C, kde jsou koberce a dá se tam přespat (to jsem už věděla z předchozí cesty). Ještě v Budapešti jsme dostaly meal voucher na jídlo, který jsme si vyzvedly ráno – v jídelní sekci jsme si mohly vybrat z několika fastfoodů, kde nabízeli obvykle nějaké menu. Já si dala vegetariánskou bagetu, salát a citronádu a bylo to moc dobrý. Na několika místech jsou na letišti automaty na kávu za 4 dirhamy (cca 28 Kč), takže člověk nemusí chodit za draho do mekáče a podobných řetězců. Co se týče spaní na letišti, tak to celkem šlo. Vezly jsme si s sebou takový velký ručník, který posloužil jako deka, kabelka se stala polštářem, ponožtičky se taky docela vyplatily. Nakonec jsem si musela vzít špunty do uší, protože mě pořád něco rušilo a já nemohla usnout. Spala jsem potom až asi do čtyř ráno, kdy mě probudil muezín z reproduktoru. Jen co skončila modlitba, usnula jsem znovu. Pak mě vzbudily až holky, protože mi na celou halu hrál můj kohoutí budík, ale já ho přes ty špunty neslyšela :D

Vstávaly jsme kolem půl šesté, ale než jsme se vykodrcaly do města bylo osm. Nejprve jsme potřebovaly najít informace, sehnat mapu, poradit se kam se jak dostaneme, kde si můžeme odložit zbytečnosti z příručních zavazadel a vybrat taky peníze. Úschovna (s cennostmi v podobě notebooků) vyšla na 25 dirhamů na den (cca 175 Kč). Pak jsme koupily celodenní jízdenku za 22 dirhamů. Nebyly jsme si jisté, jak funguje, protože někdo říkal, že se za každou cestu odečítá, ale nakonec to tak nebylo. Mohly jsme zkrátka jezdit čímkoliv a kamkoliv, akorát jsme musely vždy při nástupu a výstupu pípnout tu mhd kartičku. 

Slečna na informacích nám poradila, že v oblasti Dubai Marina je pláž, „kde můžeme dělat, co chceme“ (ptala jsem se totiž, jestli můžeme mít bikinky :D). Tak jsme se vypravily červenou linkou nadzemního metra z letiště na Dubai Marina (40 minut cesty), a pak tramvají dvě zastávky téměř k pláži. Dopravní prostředky jsou klimatizované, stejně jako zastávky. Někdo by se tomu mohl smát, ale nás smích rychle přešel. Už cestou nám bylo divný, že venku téměř nikdo není a záhy jsme pochopily. Venku bylo totiž vedro na padnutí! Než jsme došly k pláži, lilo z nás jak z myší, a tak jsme se strašně těšily na osvěžení v moři. 

Bylo nádherně modré a průzračné, pláž liduprázdná, písek bílý a strašně horký. A moře? To bylo teplý jako kafe! I termální prameny by se mohly stydět :D Po 15 minutách na pláži jsme to vzdaly (a to bylo teprve půl desáté ráno) a vypravily se opět do klimatizovaného metra, abychom dojely k Palm Jumeirah, což je uměle vytvořený ostrov ve tvaru palmy. 

Hotel Atlantis

Ze země samosebou nic moc není vidět, ale cestou zubačkou se trochu dá rozeznat jednotlivé listy palmy s domečky, nebo spíš sídly. Zubačka, která jela od kořene palmy ke špičce, kde stojí hotel Atlantis, nás stála dalších 25 dirhamů. Cestou je vidět, jak se ještě na spoustě míst staví o sto šest. Někde už dokonce v horních patrech bydleli lidé a přízemí bylo stále rozestavěné. Když jsme vystoupily u Atlantisu, chtěly jsme si koupit pití v automatu. Hodila jsem tam drobné, vypadlo pití a zbytek peněz. K mému překvapení tam někdo zapomněl spoustu drobných, takže mě to vlastně nic nestálo :D Radost ale záhy opadla, protože při kupování třetího pitíčka se automat zasekl a my pěkně ostrouhaly. Pak jsme si prošly vestibul hotelu s obchody, ale dál nás nepustili, takže máme fotky jen z vláčku. Kromě hotelu je na vrcholu palmy také vodní park, kde se dají potkat místní slečny v burkinách.

Burj Al Arab

Další na programu byla Arabská věž nebo-li Burj Al Arab. Bohužel tam nejede tramvaj přímo, tak jsme musely přestoupit na autobus. Naštěstí snad na každé zastávce metra a tramvaje je nějaký ten zřízenec, který nám poradil, co a jak. Dojely jsme na zastávku, odkud už byl hotel vidět, ale až úplně k němu jsme se nedostaly, takže máme foto jen od příjezdové brány. Můj sen vidět technický úkaz v podobě fontány uvnitř tak ztroskotal úplně. Zjistila jsem sice, že dovnitř se dá jít pouze, pokud tam má člověk rezervaci do nekřesťansky drahé restaurace, ale stejně ve mně pořád byla pidinadějička, že to nějak půjde. No nic, musím si holt vystačit s videem na youtube nebo delší video ve slovenštině (fontána od 36. minuty).

Čas celkem utíkal, nám už bylo docela blbě z vedra, a tak jsme se rozhodly přiblížit k letišti a cestou se zastavit ještě u Burj Khalífy, nejvyšší budovy světa.

Burj Khalifa

Od zastávky metra byla celkem daleko, ale naštěstí téměř k ní vedl klimatizovaný chodníček. Vyfotily jsme si ji tak jen přes sklo, no skoro se na tu fotku nevešla!! V okolí se intenzivně stavělo, ostatně jako prakticky všude v Dubaji. Naše únava už nabírala na otáčkách, takže jsme se rozhodly projet zbytek města nadzemním metrem. Plánovaly jsme minout oblast Dubai Creek (říčka s vodními taxi) a starou čtvrť Bastakiya, která je známá domy s přirozenou klimatizací v podobě větrných věží; v oblasti je také trh se zlatem či kořením. Přestoupily jsme tedy na zelenou linku a jaly se kochat. A ejhle, vláček zajel do podzemí, takže jsme z toho neměly nic! :D Musím přiznat, že mě trochu mrzí, že jsem tuto část města neviděla, ale v tom počasí by se to vážně nedalo. Při odletu do Hong Kongu v šest večer se nám potvrdilo, jak vražedné je počasí v Dubaji, protože na obrazovce se ukazovalo neuvěřitelných 47°C ve stínu.

Ještě pár drobností o Dubaji:

-město je mnohem více multikulturní, než jsem čekala

-všude potkáte převážně cizince, kteří zde pracují, jde hlavně o obyvatele jihovýchodní a jižní Asie

-uvidíte neuvěřitelné množství způsobů uvázání šátků, ale i různé druhy tradičních oděvů

-v metru i autobuse jsou speciální sekce pro ženy, musím přiznat, že jsou fakt užitečné-člověk se nemusí mačkat s ostatními a může si sednout, protože v ženské části je obvykle méně cestujících; dokonce muž v ženské sekci platí pokutu (asi 1000 dirhamů, ale nějak extra se to nekontroluje podle mě)

P. S. 1: V Dubaji jsme vlastně ani nebyly celých 24 hodin, ale jen 19 :P

P. S. 2: Pozor na to, abyste si náhodou nestěžovali na to, že vám nefunguje wifi na letišti, protože vám zapnou data a radujou se, jak to funguje. Vy se radujete trochu míň, protože vám asi za minutu přijde smska, že vám došel kredit. Ano, teď už to mám nastavené správně-zákaz čerpání dat v zahraničí, i kdyby to kdokoliv „omylem“ zapnul ;)

Prázdniny v Asii 2015

Rok se s rokem sešel a já opět trávím léto v Asii. Už zase v Thajsku, kde jsem vloni strávila dva měsíce. Letos není moje cesta čistě pracovně-studijní, ale i hodně prázdninová. Čeká mě měsíc na cestě, kdy navštívím celkem pět zemí. Kromě odpočinku se zúčastním i dvoutýdenní letní školy o akvakultuře, která bude probíhat na univerzitě v hlavním městě Kambodži, Phnom Penhu.
Po dlouhých úvahách jsme se rozhodly (tentokrát totiž necestuju sama, ale spolucestující mi dělají dvě kamarádky ze školy), že poletíme s dvěma dlouhými přestupy z Budapešti. Letenky, které stály zhruba 15 tisíc, zahrnovaly celodenní zastávky v Dubaji a Hongkongu. Obě města mě lákala a zpětně musím přiznat, že vůbec nelituji. Čekalo nás sice spaní v letadle a na letišti, což je vždy náročné, a pak dvě celodenní prohlídky města, ale zvládly jsme to.

Budapešť

Kolem sedmé večer jsme přijely do Budapešti autobusem. Sice jsme měly drobné zpoždění, které jsme nabraly cestou po D1, ale naštěstí nás to netrápilo, protože jsme se po vydatné diskusi rozhodly přijet už odpoledne, v klidu se ubytovat a vyspat, a druhý den vyrazit na letiště. Už v autobuse, když jsme přijížděly, připadala mi Budapešť taková „přímořská“. Široké ulice se stromy, na balkónech všude kytky a taková jiná atmosféra. V tomhle městě nás čekalo celkem 20 hodin, včetně spánku, takže to na žádnou velkou prohlídku města nevypadalo.
Po příjezdu jsme jely rovnou do centra, kde jsme měly zajištěné ubytování v hostelu. Koupily jsme si přestupní jízdenku, kterou jsme nakonec nevyužily. I když jsem ty instrukce ohledně MHD četla snad stokrát, bylo to zbytečné. Při nákupu to vypadalo, jako kdybych o tom nic nevěděla.

Hostel jsme našly celkem jednoduše. Byl to velikánský byt s několika pokoji, ve kterém spali všude možně uložení další návštěvníci. My samy jsme byly nakonec ubytované v privátním pokoji se sprchovým koutem a záchodem, protože hostel měl omylem víc rezervací do vícelůžkového pokoje, než bylo místa. Cena zůstala stejná jako v deseti lůžkovém s palandami, a ještě jsme měly soukromí.

výhled na kostel sv. Matěje na druhém břehu řeky

Bazilika sv. Štěpána

Večer jsme se vypravily na procházku podél řeky a centrem města. Moc jsem se těšila na parlament a musím přiznat, že byl ohromující. Krásně nasvícený a takový monumentální. Cestou k němu jsme míjely katedrálu sv. Štěpána, která byla také monumentální (jiný slovo pro to fakt nemám, haha). Vůbec v Budapešti mi připadalo všechno takové velkoformátové.

parlament

Budapešť je mnohem více multikulturní než Praha. Poznáte to hlavně podle stánků s jídlem. Klasický maďarský jídlo, nebo nedej bože langoš, se mi na ulici moc nepodařilo najít, zato pizza, kebab, čína a podobně byli na každým rohu. Narazily jsme i na jeden takový průchod mezi domy, kde byla spousta hospod, restaurací a krámků... Trochu mi to připomínalo bangkocký Khao San Road. Ráno jsme si daly snídani v kavárně za rohem a vypravily se nakoupit nějakou svačinu na cestu. Naproti hostelu byl Spar, nadšeně jsme se k němu vydaly, abychom v zápětí zjistily, že neděle je den zavírací! Zachránily nás ministánky místních Vietnamců v podchodu metra. V Dubaji, což byla naše další zastávka, jsme totiž chtěly utrácet minimálně, a tak byla svačina z Evropy nutností ;)