Cestou
z Dubaje do Hongkongu jsme proletěly několika bouřkami. Musím přiznat, že
to je zvláštní pocit, člověk vidí ty mraky a blesky z úplně jiné dimenze.
Já jich ale moc neviděla, protože jsem skoro celou cestu prospala. V půl
sedmé ráno jsme přistály a opět nastalo kolečko hledání informací, úschovny a
sámošky. Do města jsme vyrazily až kolem půl 9. Koupily jsme si opět celodenní
jízdenku, která se také musela pípat při nástupu, ale už ne při výstupu, jako
v Dubaji. Proč to říkám? Protože cestou zpět na letiště jsem si celá
rozespalá zaplatila cestu podruhé :D
 |
| Nathan Road |
Už
v autobuse do centra města jsem byla nadšená! Cestou jsme viděli spoustu
malých i větších ostrovů rozesetých všude kolem. Na ostrovech byly buď husté tropické
lesy nebo vysokánské věžáky. Všude spousta nákladních lodí a různých strojů
užitečných na moři (no fakt nevím, co to vlastně bylo za stroje). Podle
instrukcí velmi milého pána z infocentra jsme vystoupily na Prince Edward station a chvíli
šly po Nathan Road, která vede až k přístavu.
Měla jsem pocit, jako když jsem
v Bangkoku a Soulu zároveň. Vlastně taková láska na první pohled. Takový
ten chaos asijského města s uhlazeností skla a kovu, všude spousty neonů,
pojízdných obchůdků, barev a samosebou těžký horký smogový vzduch velkoměsta.
 |
| Wong Tai Sin chrám |
Vypravily
jsme se metrem k vytipovanému chrámu Wong Tai Sin. Bylo tam neuvěřitelné množství
lidí, všichni drželi v rukou spousty zapálených tyčinek, které zapichovali
do písku a klaněli se božstvům. Připadala jsem si jako bych tam nepatřila. Ale
místo to bylo moc hezké, klasický zdobený chrám se stupňovitými stříškami;
v areálu byla jezírka s kapříky, lavičky pro odpočinek, krásný
falešný vodopád a spousta keřů a květin.
 |
| Park u chrámu |
V průvodci jsem četla, že si tam
člověk může nechat vyvěštit budoucnost, někteří věštci mluví i anglicky. Toužím
po tom už od návštěvy Korey, ale nakonec jsem do toho zase nešla. Věštba
z obličeje byla hodně drahá. Kdybych věděla, že mi zbyde fakt hodně
hongkongských dolarů na konci dne, tak bych nad tím ani neuvažovala a šla do toho.
Teď mě to zase štve. Já se prostě nikdy nepoučím! Vždycky něco chci, a pak si
říkám, ale néé, to je blbost a nekoupím si to…no, a pak mě to vždycky štve,
vždycky :D
Po
návštěvě chrámu jsme dojely metrem do čtvrti Tsim Tsa Tsui, kde je přístav,
odkud můžete přejet z pevninské části na ostrov Hong Kong. Než jsme se ale vypravily na sousední
ostrov, zalezly jsme do obchodního domu, kde jsme v přízemí vyzkoušely
smažené a dušené zeleninové koláčky dim sum.
 |
| Výhled z IFC One |
Asi mi víc chutnaly ty dušené, ale
vlastně nejvíc mi na nich chutnala ta sladkokyselá pálivá omáčka :D Pak jsme se
nechaly převézt lodí za 3 HKD na druhý břeh. Byl z ní krásný výhled na
všechny ty mrakodrapy všude kolem. Slunce začínalo pálit čím dál víc, takže
jsme pak celý nadšený vlezly do klimatizované budovy International Finance center, kde sídlí Hong Kong Monetary Authority v 55. patře a odkud se dá zadarmo podívat na město. Dostaly jsme kartičku návštěvníka, kterou nám
vytvořili podle ISICu. Moje jméno bylo očividně lehce rozpoznatelné, ale
Martina dostala kartičku na jméno Česká Zemědělská (Univerzita se jim tam už
asi nevešlo, haha). Výhled to byl opravdu famózní, úplně mi spadla brada.
Některé mrakodrapy měly dokonce zahrádky na „střechách“, jiné bazény.
 |
Neuběhlo
ani deset minut a mě padala brada podruhé. Došly jsme na ulici, kde jezdily
dvoupatrové tramvaje. Připadala jsem si jako ve filmu..Nakonec jsme do jedné
tramvaje naskočily a jely na konečnou a zpět. Strašně jsem si to užívala.
Hongkong si mě získal snad navždycky.
Cesta
zpět na letiště byla složitá a únavná. Přestože nám pán v infocentru
naplánoval celý den opravdu dokonale, zastávku autobusu A12 jsme prostě
nenašly. Bloudily jsme podle mapy, ptaly se kolemjdoucích, zkoušely různé
uličky..nic nevycházelo. Nakonec jsme se rozhodly vrátit jakýmsi jiným
autobusem zpět na druhý břeh, tam, kde jsme viděly zastávku autobusu A21, který nás
přivezl do centra. Smůla byla, že sotva jsme zvolily náhradní plán, uviděla
jsem zastávku našeho vysněného A12. Na druhém břehu jsme zjistily, že autobus
A21 tam sice jezdí, ale jen v noci, takže nás čekalo 15 minut trmácení se
v největším pařáku na jinou zastávku. Praktičnost tohoto systému mi fakt
unikala! Místo aby to jezdilo od přístavu, zastávka byla u jakéhosi
rozestavěného věžáku…no logika asi jako pražský metro v polích :D
Na
letišti jsme si pak koupily sushi rolky v sámošce a já si konečně dala
green tea latte, který tak miluju. Nabídla jsem holkám a čekala, že se to
nesetká s úspěchem, ale naopak! Od té doby si kupujeme sušenky, sojová
mlíčka a vlastně cokoliv, co má příchuť matcha.
Celkem
14 hodin v Hongkongu pro mě bylo velmi příjemným dárkem k svátku a
doufám, že se tam ještě někdy podívám znovu, protože tohle město si mě opravdu
získalo, i když jsem z něj viděla jen tak málo.
Žádné komentáře:
Okomentovat