Cestování Bangkokem

Dneska zase prší. Jsem ráda, že jsem se vypravila poznávat nová místa v centru už včera. Pokud jste četli příspěvek o mém výletu do domu Jima Thompsona, jistě víte, že už zvládám jak cestu autobusem, tak nadzemkou (BTS Sky train).

Brána do Čínské čtvrti

Včera jsem k tomu přidala ještě místní metro (MRT), protože jsem se potřebovala dostat od nákupní oblasti na Siamu do Čínské čtvrti. Byla jsem opět vybavená papírkem s nápisem v thajštině. Myslím, že bych se bez toho asi neobešla, protože místní moc angličtinu neovládají, a když už ano, tak zase neví, kde co je. Dobloudila jsem tedy s pomocí kolemjdoucích na zastávku autobusu č. 1 a jela pěkný kus cesty až k Velkému paláci. V autobuse mě posadili vedle řidiče, takže jsem měla výhled na to, co se děje před námi, ale neměla jsem se čeho držet. A to teda byla jízda! Autobusáci tu očividně nesnáší taxikáře a tuktuky, protože na sebe navzájem pořád troubí, předjíždějí se, brzdí a zase zrychlují. Cestující jsou zvyklí, akorát já sebou pořád cukám, že si skoro namlátim hlavou o přední sklo...Moje čerstvé vědomosti z autoškoly dostávají pěkně za uši! Jezdí se tu všemi směry, pruh nepruh. Příště, až budu mít zase takový pěkný výhled, zkusím udělat video.

Cestou na bus č. 1

Asi se mi budete smát, ale ještě pořád jsem se se nesžila s faktem, že se tu jezdí vlevo. Vždycky stojím tak 5 minut u křižovatky a přemýšlím, odkud na mě to auto vybafne. Navíc se mi už několikrát stalo, že si stoupnu před auto a čekám, až to nepojede z druhé strany, a pak mi dojde, že ta auta brzdím, protože oni tam neparkují, ale jenom stojí...jenže to se nějak v těch neustálých zácpách ztratí :D Musím ale uznat, že jsem zatím nepotkala žádnou nehodu a já jsem taky ještě pořád celá.

Tuk tuků jsou tu opravdu spousty, ale jsou hodně předražené. Je to sice zážitek, ale na každodenní jezdění to není. Spoustu času strávíte v zácpě, a pak najednou uháníte bleskovou rychlostí, div, že se ta tříkolka nepřevrátí. Vítr kolem vás fičí a já se tak chvílemi dokonce bála, aby mi neuletěly čočky z očí!

Rozhodně nejefektivnější dopravou jsou tedy taxíky, dovezou vás tam, kam chcete (pokud vědí, kde to je...a to docela často nevědí, a tak musíte stopnout jiného). Kromě toho někteří nechtějí jet na taxametr. Včera jsem ale jela v noci taxíkem ze vzdálenějšího centra do G9 a stálo to stovku (63 Kč), což je přijatelné. Autobusy totiž jezdí jen do 11h večer a to ještě bůhví jak.

Pohled na Velký Palác, zatím z poza "plotu"

"Sloníková" výzdoba kruhového objezdu

Chůze je taky fajn, ale občas si trochu zajdete. Po vystoupení z busu u Velkého Paláce jsem chvíli koukala, kam dál. Hned se mě chytli ochotní lidé na zastávce a poslali mě úplně jinam, protože se nemohli zorientovat v mapě a asi ani nevěděli, kam chci jít. Po 15 minutách bloudění trhem začalo děsně pršet. Chodníky jsou tu z takových hladkých dlaždic a ty když namoknou, tak to pěkně klouže!

Opevnění Paláce

Obešla jsem si areál nějakého budhistického centra a narazila na kluka, který mě poslal konečně tím správným směrem.

Došla jsem tedy omrknout vyhlídnutý hotel a vypadá fakt báječně. Zahrada ve vnitrobloku, altánek, jezírka s rybičkami. Už se těším, až se tam nastěhuju i když postel je stejně tvrdá jako tady, asi místní standard.

Khao San v noci

Pak jsem se vypravila do Khao San road, kde jsem měla sraz s Arami (moje korejská spolubydlící z minulého víkendu). Khao San byla plná lidí, samozřejmě turistů, stánků s jídlem, suvenýry. Mezi lidmi se proplétají kvákající prodavačky. V rukou drží takovou dutou dřevěnou žábu, které přejíždějí po hřbetě paličkou-dělá to dost realistický zvuky. Pozdě večer jsme se nakonec s Arami sešly v jejím korejském hotelu, protože ona byla někde v zácpě a dorazila až o půlnoci. Zatímco jsem na ní čekala, seznámila jsem se s bandou Korejců, takže o zábavu bylo postaráno. Jeden z nich dokonce pracuje v Jakartě, takže se tam asi potkáme.

Ještě mi tedy chybí cestovat lodí, což uskutečním někdy příští týden. Chci si totiž zajet na Wat Arun, kde by se mělo dát vyzkoušet místní kroj asi za 120 Kč. No na to se teda těšim jako malá!

P.S.1: Etude house (kosmetika) je tu šíleně drahej :( Tak jsem vzala za vděk aspoň Daisu-něco jako vše za 39!
P.S.2: Na recepci G9 pracuje Thajko-Peršan. Vypadá jak z reklamy. Foto příště :P

Skanzen, zeleň a déšť

Sedím na vyhlídce. Prší. Konečně z toho zataženého nebe padají drobné kapičky, které občas přiletí až k mému stolku. Mezi temnými mraky prosvítá sluníčko. Park za vlakovým nádražím je zelenější a listy na stromech se jakoby třpytí. Na schodech protějšího domu spí kočička a kolem ní opatrně poskakují vrabčáci. Na chvilku snad není ani slyšet nedaleká šestiproudovka…vzduch má zemitou vůni. Fouká vítr a mě se nechce nic.

Fascinuje mě, jak je Bangkok strašně moc zelený. Všude jsou spousty stromů, palem, kvetoucích šplhajících keřů, kaktusů. Když jsem včera jela Sky trainem (nadzemka) do centra, zjistila jsem, že změť stromů, chvílemi až džungloidní, vyplňuje každé místo mezi polorozpadlými baráčky, ošuntělými činžáky i skleněnými mrakodrapy.

Sky train je v centru asi za 15 minut a stojí 42 B (asi 25 kč). Zastávka Siam, kam jsem jela, je obklopená nákupními centry. Je jich tu asi 10 na jednom místě. Mezi nimi jsou prostranství s fontánami a všude jsou spousty lidí, i cizinců. Z mého dosavadního pobytu jsem měla pocit, že v Bangkoku touto dobou moc turistů není, ale pak mi došlo, že jsem vlastně ještě nebyla v centru. Plánuju se do některého z obchoďáků časem podívat, protože by tam měl být obchod s mou oblíbenou korejskou kosmetikou (nutně už potřebuju nějaký nový lak na nehty!).

Od Siamu je coby kamenem dohodil zastávka National Stadium, kde jsou další obchoďáky a taky dům Jima Thompsona. Je to něco jako skanzen uprostřed města. Skanzen je možná silné slovo, protože areál čítá celkem 5 domků, z toho asi jen 2 jsou originál. Tento pán žil v Bangkoku v minulém století a rozhodl se, že se pokusí zachovat původní architekturu a styl bydlení. A tak sbíral různé starožitnosti, včetně čínského porcelánu, a vybudoval tak jednu z turistických atrakcí. Průvodkyni jsem moc nerozuměla, protože thajská angličtina je pro mě stále ještě nezvyklá. Některá slova vyslovují pomalu lépe jak rodilý mluvčí, ale vždy je doplní o slova, kterým se podle mě nedá absolutně rozumět. Takže tu většinu času tápu, co mi kdo vlastně říká.

Okolo domu je zarostlá zahrada, je tu i jezírko s živou žábou a želvou a bazén s obřími zlatými rybami. V rohu za moderní restaurací je tradiční pomníček, kam se nosí obětiny v podobě jídla, pití a květin. Místnosti v domě jsou veliké a vzdušné, podlaha kluzká. Chodí se tu bez bot, protože Thajci jsou zvyklí jíst na zemi, ovšem pan Thompson si samozřejmě uzpůsobil dům svým potřebám, takže si pořídil jídelnu s vyřezávaným stolem a spoustou čínského porcelánu. Také ho prý nebavilo chodit na záchod ven, takže za ložnicí nechal postavit malou koupelnu. Mimo ni ale mohli obyvatelé využívat keramické nádoby přímo na pokojích. Kočka sloužila pro chlapečky a žába pro holčičky. Asi si to nepředstavíte, ale bohužel fotky nemám, jelikož tam byl zákaz focení.

Obětní místo

V ložnici se kromě různých památek z cest nacházela i „televize“. Zasklená dřevěná skříňka se spoustou okýnek a zákrut. Ta televiznost spočívá v tom, že se do ní vrchním otvorem spustí myška. Pokud chcete jiný program, přidáte libovolný počet barevných myší a můžete fandit nebo se vsázet, která bude v cíli první.

Celý dům je postaven bez jediného hřebíku, a proto jsou mezi místnostmi prahy vysoké asi 10-20 cm. Říkala jsem si, jak to asi ten pan Jim dělal, když byl starý..no jenže on s domem ve stáří problémy neměl. Zmizel totiž ve věku 61 let někde v Malajsii a nikdo ho už nikdy nenašel. Prý si kdysi nechal vytvořit horoskop, jak pro dům, tak pro sebe a byl varován, že číslo 61 je pro něj velmi významné..No a pak že horoskopy kecaj!

Po prohlídce domu jsme s bludným Holanďanem a jeho kámošem vyrazili ke Khao San Road (asi nejznámější oblast zábavy, jídla a hotelů), kde jsme si dali jídlo. Dala jsem si nudle s krevetama, dokonce tam nebyl ani koriandr, takže to bylo ok. Kluci pak chtěli vidět vyhořelý obchoďák, kde prý dnes žijí ryby. Našli jsme to, ale bylo to uzavřené, takže jsme to obešli a jeden domorodec kluky navedl k místu, kudy se tam dalo dostat. Šplhání po stromě v žabkách jsem vzdala. Ale ty ryby tam fakt jsou. (link na článek o tom najdete v albu na FB).

Vyhořelý obchoďák

Nedělní shopping

Právě sedím v posledním poschodí mého nového hotelu. Je to otevřené střešní patro s krásným výhledem na vlakové nádraží. Docela pofukuje vítr, je zataženo, takže není vlastně vůbec vedro. V pokoji bydlím sama. Jsou tam dvě palandy a velký stůl, který už jsem stihla zaplnit instantními polívkami, sušenkami, cetkami a papíry, takže až někdo další přijede, tak se asi hodně lekne. Hotel je za 10 euro na noc, bez snídaně a s ukrutně tvrdou postelí. Asi se zase přestěhuju. Někam ještě víc do centra, protože se tam prý dají sehnat stejně drahé či levnější pokoje. A chci snídani, protože bez snídaně to není ono. Jídlo mě zaručeně donutí vstát dřív. Pořád totiž nemůžu spát, dneska jsem usnula až v půl 7 ráno.

V sobotu jsem měla takovou trochu krizi. Docela větší. Jistě to bylo hlady, protože ani v 7-11 nemaj nic moc, co by se mi líbilo; (o jídle na ulici ani nemluvim) 7-11 je síť sámošek, kde maj obvykle nějaký sendviče a v Koreji jsem si tam pravidelně kupovala tuňákovej kimbap, ale ten tady nemaj. Navíc jsem si odpoledne trochu musela schrupnout, takže jsem propásla promítání českýho filmu v kulturním centru, tudíž nemám ani žádné nové známosti :(

 A asi mi taky nevyhovuje bejt cestovatel samotář. Když je hotel plnej, vždycky někoho potkáte, ke komu se můžete vecpat a jít s ním třeba ven, jenže v tomhle hotelu bydlí jen jeden postarší německo-asijský pár..Naštěstí v sobotu pozdě večer přijela nová spolubydlící. Korejka. Jupí! Padly jsme si do oka, protože jsme si hned vyměnily pozdravy (já: aňóhasejó, ona: ahoj) a bylo rozhodnuto.

Včera jsme se spolu vypravily na nedaleký trh. To teda byly zážitky! Všude byly jen samé klece s „domácími mazlíčky“, někteří už to měli chudáci za sebou. K vidění tu byla nejen štěňátka a koťátka, rybičky (zavřené v plastikových pytlících ležících na zemi na sluníčku), ale i hadi, zářivě červení mini raci nebo dokonce veverky. 

Po dvou hodinách poslouchání kvílení těchto tvorečků jsme toho měly s Arami už plný zuby a snažily se tak najít cestu ven. Cestou jsme narazily na nějaký normální stánky s dřevem, obrázkama  a šperkama, kde hráli Vltavu!!! Cítila jsem se jako doma ^_^. V kavárně, jsem si dala svůj oblíbený nápoj green tea latte. Je to asi zelený čaj se smetanou a mě to děsně chutná, myslim, že je to i lepší než zmrzlina ze zeleného čaje.

Pak jsme vešly do obchoďáku, kde jsme si daly oběd. Vybírala jsem podle vůně, ale stejně mi to moc nejelo. Byly v tom takové zelené kuličky, doufala jsem, že je to hrášek, ale e-e. Arami se na to taky netvářila. Ale hlad je hlad..V obchoďáku jsme narazily taky na obchod s prsní kosmetikou, kde měli i krémy na vybělení bradavek a podobný šílenosti :D

 Cestou domů začalo strašně pršet. Chtěly jsme si vzít tuktuk, ale jak na potvoru žádnej nejel. A tak jsme vzaly za vděk taxi. Ptáme se na cenu a týpek prej 100 bátů, no tak to teda ne..pak slevil na 75 a nakonec na 50. Ve výsledku jsme platily 39 podle taxametru. Takže taxikáři jsou prostě všude stejný :D Po příchodu na hotel nás vítala vysmátá recepční slovy: "My nemáme váš batoh." Někdo si totiž vzal Aramin batoh a odjel s ním na letiště. Noční můra fakt! Nakonec batoh přijel sám taxíkem a ona s ním pak odjela na nádraží a dneska už se válí někde u moře. Uvidíme se zas v neděli, až se bude vracet do Soulu.

P.S.1: S tím jídlem se na mě nesmíte zlobit! Sice mi kdosi říkal, že když mi to přímo přede mnou osmaží (jiná úprava tu snad ani neexistuje), tak to bude v pohodě. Jenže když já vidim, jak tam to maso a vejce leží na sluníčku a čeká, až si to někdo bude přát osmažit, mě prostě děsííííííí!

P.S.2: Zejtra mám rande s nějakým bludným Holanďanem, půjdeme do domu Jima Thompsona. Snad nezabloudíme.

Pozdrav..tentokrát už opravdu z Asie

Pořád mi to nějak nedochází, ale už je to tak. Jsem v Bangkoku a nemůžu spát. Posledních pár dní před odjezdem bylo nějak moc hektických a chaotických, že jsem nestihla nic zapsat. Nuže, po návratu z Řecka jsem si podala žádost o vízum do Thajska, protože nechci riskovat. Ono by to asi vyšlo těsně na 45 dní, ale člověk nikdy neví...Taky jsem si nechala den před odletem píchnout tetanus, vyměnila peníze a dobalovala. Nakonec se mi opravdu podařilo zabalit mou růžovou krosničku na krásných 7,5 kg (+ kabelka 10 kg, znáte mě :D

Já a moje krosnička

Jediné, o čem vím, že jsem si zapomněla, je nějaká fleshka (ale sd karet mám dost)...jinak to vypadá, že mám fakt všechno, dokonce i čočky (zapomenuto do Řecka) a spodní prádlo (zapomenuto do Koreje).

Půlnoční Dubaj

Na letišti mi u posledního českýho automatovýho kafe asistovala Míša (tímto jí děkuji za podporu)...stejně jsem se ale třepala jak ratlík. Když už jsme měli odlétat, přišla k mému sedadlu policie. Úplně ve mě hrklo, že jsem zapomněla vyhodit nůžky z kabelky nebo tak něco. Nakonec si odvedli pána, co seděl přede mnou. Byla jsem v nervu za něj...nakonec to ale stihl a neuletěli jsme mu. Cestou do Dubaje jsem seděla u okna a nemohla se od něj odtrhnout (takže spánek nula).

V Dubaji jsem si krátila 3 hodiny čekání psaním pohledů a vybíráním magnetů, pitím kafe a chozením pořád dokola terminálu. No a pak nás pozvali konečně do letadla. Bylo to to dvoupatrový!! A 380. No zírala jsem, ještě před pár týdny jsem to záviděla Rémimu a najednou tim letim taky! Zážitek...akorát jen z uličky, neb u okýnka seděla taková protivná pani a nechtěla se se mnou vyměnit, přitom se z toho okýnka vůbec nekoukala! Každopádně letušky i jídlo maj Emirates fakt OK. Navíc vám na stropě pouštěj hvězdičky, asi aby se vám líp spalo...no na mě to nějak nefungovalo. Když už jsem usnula, přišla letuška a vzbudila mě s tím, že chce dát synovi mé sousedky jídlo..no a od té doby nějak nespim.

Po příletu mě vyzvedla na letišti moje místní konzultantka pro náš projekt. Vypadá moc sympaticky, akorát mi připadá, že moc nepochopila, co je mým a jejím úkolem. Ale plánuju to dát nějak o víkendu vše na papír a zavalit ji prací..zatím si to totiž plánuje tak, že by začala něco dělat 2. srpna...to trochu neodpovídá mým představám (představy si dělám na základě zpráv od Péti z Kambodži a moc růžové nejsou).

Pohled ze 7. poschodí KU Home

Ještě před přijezdem mi paní Prompilai zajistila ubytování v kampusu. Vychází na 15 000 kč měsíčně a to je prakticky celé moje kapesné na měsíc, takže jsem včera v noci hledala nějakou alternativu za poloviční cenu. Dneska mě na to místo odvezla autem, abych si to domluvila, což jsem učinila, a pak mě čekala strašidelná cesta domů, zpět do KU Home v areálu Kasetsart University. Strašidelná pro vyklepaného ratlíka, jinak samosebou pohoda, že.

 

Oblast, kde se nachází G9 Bangkok hotel

Slečny  v hostelu mi cestu krásně vysvětlily, takže jsem trefila na zastávku, tam se poptala, co kam jede (=ukázala jsem papírek, kde bylo cosi napsané v thajštině) a kupodivu vše zvládla. Bus byl fakt levný, asi tak 10 kč. Vystoupila jsem kdesi a jen zírala, co dál..slečny říkaly, ať si vezmu taxík, že to bude jednodušší. A tak jsem si stopla jednu paní, která na mě koukala a smála se, pak někam volala a ujišťovala se, že chci tam, kam chci. Nakonec mě za 40 kč odvezla za roh a byla jsem doma :D 

KU Home je fakt na moje poměry luxusní, ale trochu chápu tu cenu, protože tolik zaměstnanců jsem v životě neviděla. Na recepci je 7 slečen, angličtina nic moc, zato "podrždveřník" docela rozumí.

Odpoledne jsem si koupila první jídlo..takový dost evropský styl, protože mám tak trochu strach si něco koupit místního, ale slibuju, že zejtra už to zkusim.

Zítra večer plánuju navštívit kulturní centrum, kde se bude promítat český film Babí léto. Doufám, že tam potkám někoho zajímavého a seženu třeba nějaké nové respondenty pro svůj výzkum.

Tolik zatím první dojmy..

P.S.1: Nikdy nejezte chilli omáčku v posteli. A vůbec, nejezte v posteli. (to je poučení hlavně pro mě)
P.S.2: Musím si zvykat na to, že tu i eskalátory jezdí vlevo :D

Zuzana a Rakev se seznamují s místními

Úplně jsem se minule zapomněla zmínit, jak dobrodružná byla naše cesta na Rhodos. Pořád jsem šila do Báry, jestli už někdy letěla v bouřce a jestli už dýchala do toho dýchátka, co vypadne ze stropu a podobně...no a tak dlouho člověk otravuje s blbejma dotazama, až se venku zatáhne a začne se fakt blýskat! Štvalo mě, že nesedím u okýnka.

Po návštěvě Tsambiky jsme se rozhodly, že si tam musíme zajet na celý den. Písečný vstup do moře je přeci jen pohodlnější pro trénink s Kuřákem. (Mimochodem tak moc jsme trénovaly, až se mu odlepilo jedno oko a  na konci pobytu se nějak záhadně vyfoukl.) Kromě tohoto sportu jsme se jednou účastnily plážového turnaje v bocca (čti boča). Instrukce byly jen v italštině, soupeři byli také Italové a ti naši navíc šampióni, takže jsme klání opustily hned v prvním kole. A co že to ta boča je? Obyčejný pétanque :) Vtipnou momentkou bylo, když jsme měly nadiktovat svá jména do tabulky. Já jsem byla jednoduchá, ale Bára sklidila soucitné pohledy. Později nás animátor dovzdělal, že bara je v italštině taková ta věc, kam se strkaj mrtví....No a odtud název dnešního příspěvku.

Tsambika Beach

Na Tsambice se mi moc líbí to, že je to takové údolíčko, kde není ani jeden hotel. Na kopci je pár skvěle vypadajících domáckých taveren a maličký Tsambika Monastir (kde nás minule se zavařenými mozky vyhodil autobusák a šlapaly jsme 2 kilometrové serpentiny dolů k pobřeží). Všichni, kdo chtějí na Tsambiku, musí jet busem (2x denně) nebo si půjčit auto/skútr. My jely busem a jelikož poslední bus zpět do Kolymbie jede někdy ve 4, tak jsme kolem půl 8 poprosily jednu rodinku, jestli by nás nesvezli na kopec. Nakonec nás ale vzali skoro až k hotelu, jaká náhoda. Jinak jsme se celý den jen válely a k večeru se jaly hrát si na modelky při západu slunce. No. Snad to do příštího roku trochu více natrénujeme, aby se to dalo publikovat :D

Barča pózuje, kolemjdoucí to kazí :D

Ve čtvrtek jsme se vypravily na výlet do Rhodosu, kde jsme byly celý den. Večer se nám moc nechtělo domů, protože na hotelu byl řecký večer a my se nechtěly potkat s kuchařem. Naplánovaly jsme si, že si koupíme na večeři tzatziki v místním "hypermarketu" Zeus. Tzatziki nebyly, nebyla ani večeře. Tak jsme se vydaly k hotelu, že ten hlad nějak zaspíme nebo zapijeme. Zábava ovšem byla velkolepá, takže jsme neodolaly a zasedly na chvíli do publika. Večer vrcholil tancem našeho hotelového manažera. Ten člověk je něco jako superman, protože se stará o několik hotelů a přitom je pořád vidět, obsluhuje i u večeře, nebo míchá drinky na baru.. Po skončení živé hudby si k nám přisedl jeden z barmanů a to byl konečně pokec jak má být! Žádnej kuchař vtěrka!

A tak jsme se ke konci pobytu začaly konečně seznamovat a myslím, že se nám pomalu v hlavičkách začala rodit myšlenka na příští dovolenou. Poslední den jsme se daly také více do řeči s naším beach boyem. Začlo to tak, že nám dal slevu, asi za věrnost jeho pláži a taky proto, že jsme ho jistě bavily padáním z lehátka (sedíte na jednom konci a ono se s váma překlopí) a levorukým házením Kuřákem. Dozvěděly jsme se od něj, že fouká asi na stupni 6 z 10, takže to ještě nic není. Ten den to bylo ale fakt nepříjemné, protože sotva se člověk namazal, tak se zvedl vítr a okololetící písek se na to namazané přilepil. Taky jsme zkoušeli udělat nějakou tu selfie, abysme jako nebyly pozadu..no dopadlo to více než úsměvně.

 P.S.: Už nikdy nechci sedět u exitu a už nikdy nepojedu z letiště domů nočkou.