Zuzana a Rakev se seznamují s místními

Úplně jsem se minule zapomněla zmínit, jak dobrodružná byla naše cesta na Rhodos. Pořád jsem šila do Báry, jestli už někdy letěla v bouřce a jestli už dýchala do toho dýchátka, co vypadne ze stropu a podobně...no a tak dlouho člověk otravuje s blbejma dotazama, až se venku zatáhne a začne se fakt blýskat! Štvalo mě, že nesedím u okýnka.

Po návštěvě Tsambiky jsme se rozhodly, že si tam musíme zajet na celý den. Písečný vstup do moře je přeci jen pohodlnější pro trénink s Kuřákem. (Mimochodem tak moc jsme trénovaly, až se mu odlepilo jedno oko a  na konci pobytu se nějak záhadně vyfoukl.) Kromě tohoto sportu jsme se jednou účastnily plážového turnaje v bocca (čti boča). Instrukce byly jen v italštině, soupeři byli také Italové a ti naši navíc šampióni, takže jsme klání opustily hned v prvním kole. A co že to ta boča je? Obyčejný pétanque :) Vtipnou momentkou bylo, když jsme měly nadiktovat svá jména do tabulky. Já jsem byla jednoduchá, ale Bára sklidila soucitné pohledy. Později nás animátor dovzdělal, že bara je v italštině taková ta věc, kam se strkaj mrtví....No a odtud název dnešního příspěvku.

Tsambika Beach

Na Tsambice se mi moc líbí to, že je to takové údolíčko, kde není ani jeden hotel. Na kopci je pár skvěle vypadajících domáckých taveren a maličký Tsambika Monastir (kde nás minule se zavařenými mozky vyhodil autobusák a šlapaly jsme 2 kilometrové serpentiny dolů k pobřeží). Všichni, kdo chtějí na Tsambiku, musí jet busem (2x denně) nebo si půjčit auto/skútr. My jely busem a jelikož poslední bus zpět do Kolymbie jede někdy ve 4, tak jsme kolem půl 8 poprosily jednu rodinku, jestli by nás nesvezli na kopec. Nakonec nás ale vzali skoro až k hotelu, jaká náhoda. Jinak jsme se celý den jen válely a k večeru se jaly hrát si na modelky při západu slunce. No. Snad to do příštího roku trochu více natrénujeme, aby se to dalo publikovat :D

Barča pózuje, kolemjdoucí to kazí :D

Ve čtvrtek jsme se vypravily na výlet do Rhodosu, kde jsme byly celý den. Večer se nám moc nechtělo domů, protože na hotelu byl řecký večer a my se nechtěly potkat s kuchařem. Naplánovaly jsme si, že si koupíme na večeři tzatziki v místním "hypermarketu" Zeus. Tzatziki nebyly, nebyla ani večeře. Tak jsme se vydaly k hotelu, že ten hlad nějak zaspíme nebo zapijeme. Zábava ovšem byla velkolepá, takže jsme neodolaly a zasedly na chvíli do publika. Večer vrcholil tancem našeho hotelového manažera. Ten člověk je něco jako superman, protože se stará o několik hotelů a přitom je pořád vidět, obsluhuje i u večeře, nebo míchá drinky na baru.. Po skončení živé hudby si k nám přisedl jeden z barmanů a to byl konečně pokec jak má být! Žádnej kuchař vtěrka!

A tak jsme se ke konci pobytu začaly konečně seznamovat a myslím, že se nám pomalu v hlavičkách začala rodit myšlenka na příští dovolenou. Poslední den jsme se daly také více do řeči s naším beach boyem. Začlo to tak, že nám dal slevu, asi za věrnost jeho pláži a taky proto, že jsme ho jistě bavily padáním z lehátka (sedíte na jednom konci a ono se s váma překlopí) a levorukým házením Kuřákem. Dozvěděly jsme se od něj, že fouká asi na stupni 6 z 10, takže to ještě nic není. Ten den to bylo ale fakt nepříjemné, protože sotva se člověk namazal, tak se zvedl vítr a okololetící písek se na to namazané přilepil. Taky jsme zkoušeli udělat nějakou tu selfie, abysme jako nebyly pozadu..no dopadlo to více než úsměvně.

 P.S.: Už nikdy nechci sedět u exitu a už nikdy nepojedu z letiště domů nočkou.