Vzpomínky na Jakartu

Je osm večer, tma jak pytli, na obloze se válí bílé obláčky a ležatý půlměsíc. Jsem už druhý týden na Bali, reporty mám odeslané, a tak můžu konečně v klidu zavzpomínat na skoro 3 týdny v Jakartě. Jak jsem se již zmínila minule, příjezd do tohoto velikánského města plného smogu nebyl příliš veselý. Ale pobyt v příjemném prostředí a s milými lidmi mi nakonec zvedl náladu.
První týden jsem strávila v podstatě sama, protože v hotelu nebyla ani noha. Můj asistent mi poslal svou studentku na výpomoc a začalo opět stresující období, plné nekonečného vysvětlování, připomínání, kontrolování a rozčilování se. Po pár dnech jsme se ale s Gias sžily, já si zvykla na to, že musím věci vysvětlovat jednoduše a několikrát a že ona pokaždé volá mému asistentovi, aby se ujistila, že to tak má být. Nakonec i on pochopil, že jeho přítomnost je nezbytná a uráčil se přijet do Jakarty. V následujících dnech jsme pak navšívili několik zaměstnavatelů a udělali s nimi rozhovory.

Setkání s Gias mi otevřelo oči v tom, jakým způsobem se zde pracuje. Můj asistent vlastně doposud neudělal jedinou věc sám a všechno dělala Gias nebo její kamarádka. Z počátku jsem byla strašně naštvaná, ale nakonec jsem se spíš cítila provinile, protože holky měly své práce dost a bylo vidět, že tahle aktivita navíc je pro ně velkou přítěží. Asi se něco nového naučily, procvičily si angličtinu, ale stejně mi připadá, že některé věci mohl asistent udělat sám (zvlášť když to hoří, vy čekáte na odpověď a on není schopný ani někam sám zavolat). 

Indonésie a Jáva především je většinově muslimská, takže 2 týdny s Gias byly pro mě takovou malou exkurzí do jejich každodenního života. V 5 ráno se v pokoji modlila ve speciálním hábitu na modlení. Když jsem ji prvně rozespalá viděla, tak jsem se hrozně lekla. Myslela jsem si, že se mohou modlit v pyžamu nebo oblečení, které nosí na doma (klidně kraťasy a tričko), ale ono ne! Další zajímavostní bylo, že když je člověk na cestě a nemá příležitost se pomodlit, tak to prostě udělá později. Pravidla tohoto úplně nechápu, ale snažila jsem se jim vždy vyjít vstříc a myslet na to, že je třeba 12 hodin a potřebují se zastavit v mešitě (tady se tomu místu říká musholla a hned vedle je vždy toaleta, aby se mohli před modlitbou opláchnout). Toalety jsou tu tedy proto zdarma, ale jejich návštěvu moc nedoporučuji..."záchod" vypadá jako ležatá mušle (teď myslim pánskej záchod a ne mušli z pláže), která je asi 20 cm nad zemí. Splachování to nemá, takže si musíte sáhnout do kyblíku s vodou pro další kyblík, kterým si to hezky zalejete. Podle mě tenhle systém vůbec nefunguje, takže jsem se tomu vyhýbala jak..čert kříži :D

S Gias jsem taky mluvila o nošení hidžábu (šátek, který nezakrývá tvář, ale jen vlasy). Řekla mi, že ji k tomu nikdo nenutil a že to vlastně začala nosit asi až v 17 letech. Rozhodla se sama, protože si myslí, že jí to dává pocit bezpečí a necítí se ohrožená. Nikdo si na ni nedovoluje a tak. Já samosebou oponovala, že když by jí chtěl někdo ublížit, bude mu jedno, jestli je oblečená nebo ne. No to na mě koukala, jako když jsem spadla z višně. A teď už asi docela chápu proč. Tady asi neni tak vysoká kriminalita tohoto typu, nebo se o tom nepíše tak vydatně jako v Evropě. Když jsem jí vyprávěla o komplikovaných vztazích muslimů s Evropany a o tom, co se děje na blízkém východě, byla také docela zaskočená. V Indonésii totiž vedle sebe v relativním míru žijí různá vyznání a ani když jsem o sobě řekla, že jsem bez vyznání, nikdo mě nekritizoval. Když jsem měla pak přednášku v Yogyakartě na univerzitě, tak jsem se studentům snažila vysvětlit, proč to tak v Česku je a všichni byli naprosto chápaví. (Tohle mě překvapilo, protože jsem před odjezdem četla knihu jedné stipendistky a ta právě tuto otázku velmi rozebírala a stěžovala si, že to tady nikdo nechápe.) Ale doba asi pokročila a já neměla nikdy se svým "nevyznáním" problém. Snažila jsem se respektovat je a oni tím pádem i mě. Nechodila jsem taky příliš odhalená (to jsem ostatně trénovala už doma před odjezdem a docela se to vyplatilo, protože mi nakonec ani takový vedro nebylo :D

A teď už něco o Jakartě samotné:

První dojmy z Jakarty mám pouze ze střešní terasy, kde jsem trávila většinu večerů. Kolem 6 večer se po okolí rozezněl zpěv muezínů. Musím přiznat, že to někdy působilo uklidňujícím dojmem a člověk se na chvíli zaposlouchal a zakoukal se do dáli, kde se v smogovém oparu ukrývaly mrakodrapy.

Postupem času jsem tyto zpěvy skoro přestala vnímat. Z terasy mě většinou kolem 10 večer vyhnala zima. Asi to zní divně, ale je to tak. Bangkok byl i přes každovečerní dešť velmi teplý, ale tady mi připadalo, že se na večer ochladí a lehký svetřík by nezaškodil. Vzhledem k neustále zapnuté klimatizaci na 18°C se potřeba přikoupení nečeho teplého stala nevyhnutelnou.

Po dvou týdnech v Jakartě jsem (já ostuda) neviděla žádnou pamětihodnost ani zajímavost. Nechtělo se mi vyrážet samotné a když už jsem se domluvila s Adhiho kamarádkou, tak mě trochu potrápil žaludek, takže jsem to nakonec zrušila. Byla jsem teda nakonec moc ráda, když se můj i vedlejší pokoje začaly zaplňovat dalšími cestovateli. Střešní terasa se stala super místem pro večerní pokec. Moje nová spolubydlící, rodilá Indonésanka, která žije a podniká v Německu, nás seznámila s kamarádem, který nám navrhl prohlídku města. Byla jsem nadšená, konečně nějaký poznávání města! 

Monas

Sraz byl v 10 ráno v hotelu, ale náš průvodce Andes bydlí daleko, takže dorazil až před 11 s tím, že "traffic"...tzn. zácpa. To se mimochodem používá jako výmluva i když žádnej traffic neni! (Rozčiluje mě to :D
Vyrazili jsme tedy k Monasu, neboli Monumen Nasional. Z názvu je patrné, že indonéština vydatně používá mezinárodní výrazy, i když upravené, a také často narazíte na holandská slova (vzhledem k historii). Monas mě nějak extra neoslovil. Je to vysokánská věž na asfaltovém plácku. Na vrchol Monasu se dá vystoupat, ale fronta byla na dvě hodiny a slunce pálilo jako blázen, takže jsme se rozhodli zajít do nedaleké mešity na prohlídku. Andes se při té příležitosti pomodlil a my tak mohli pozorovat celý proces.

Já byla vybavená dlouhými šaty, svetříkem s dlouhým rukávem a velikánskou šálou. Před vstupem jsem se do toho zamotala (rozuměj schovala si vlasy). 

Kluci v kraťasech pak dostali hábity a mohli jsme vyrazit na balkón pozorovat modlitbu. Tahle mešita (Masjid Istiqlal) je jedna z nejznámějších, protože je neskutečně obrovská. K mému překvapení tam bylo vedro na padnutí (doufala jsem, že tam bude chládek jako v kostele totiž). Navíc jsem měla hlavu na dvakrát obalenou šátkem, takže jediný, co si z celý modlitby pořádně pamatuju, je, jak se mi přehříval mozek a myslela jsem, že asi vybouchnu! Trvalo to hrozně dlouho a já se nemohla dočkat až vypadneme. Interiér není nic extra, všude jakoby stříbro, na zemi koberce a na nich asi 3 řady věřících. Těch řad by se tam vešla asi stovka, takže podle mě trochu předimenzovaný...Jediný, co bych k tomu dodala je to, že teda obdivuju ty holky v těch hábitech, jak ještě dělaj u modlení ty leho-dřepy!

Masjid Istiqlal

Katolický kostel

Když jsme se konečně vymotali z mešity, padlo naše oko na protější katolickej kostel. Prej je to jakási pyšná ukázka toho, jak vedle sebe doukážou žít a tolerovat se. Když jsme přišli dovnitř, čekalo nás roztomilé překvapení v podobě svatby. Hrála tam na můj vkus příliš moderní hudba, ale budiž. Na ochozech seděli ptáči (to teda asi nebyl záměr, protože to nebyli žádný bílý holubičky, ale spíš vrabci) a cvrlikali mimo rytmus.

Další zastávkou bylo národní muzeum. To je snad jediné místo v Jakartě, které bych doporučila k navštívení. Národní muzea jsou občas nudná, ale tohle mě zaujalo, protože jsou zde k vidění modely tradičních domů z celé Indonésie, spousta keramiky a soch a v neposlední řadě i různé nástroje jak na práci, tak vaření, šperky a doplňky. Pár zajímavých kousků najdete na fotkách (více pak v albu na fb, až ho udělám, hehe :)

Model domu, náhrdelník s čelistí, kabelka s pařáty, hudební nástroj, maska a poklop na jídlo

Závěr prohlídky muzea byl trochu stresující, protože jsme měli všichni pěknej hlad a kluci obzvlášť, takže proběhla taková malá hádka, kdy jedni chtěli čekat, až si to v klidu doprohlídnu (šlo o dvě místnosti) a druzí nemohli vydržet ani minutu...Náš průvodce Andes z toho byl chudák zničenej, ale po vydatném obědě (konečně něco normálního a chutnýho) se nálada všech zlepšila. Venku začlo pořádně pršet a protože byl akorát čas modlení, vyrazili jsme na nákupy a kafe a Andes běžel do mešity.

To je asi tak vše, co jsem z Jakarty viděla a co stálo za to vidět. V Jakartě prostě netřeba ztrácet příliš mnoho času. Je dobrý to vidět, aby člověk mohl dostatečně ocenit organizovanost života v domovině...ale tohle můžete zažít i v Bangkoku a tam je teda mnohem víc věcí k vidění :)

Jak jsem přijela do Jakarty

Jsem už přes měsíc v Indonésii a ještě jsem se s vámi nepodělila o žádné zážitky, vyjma pár statusů na facebooku. Nebyl čas :D (Dneska jsem dokonce poprvé po měsíci udělala nehty, takže fakt nebyl :P) Poslední týden v Thajsku se vyvedl, poznala jsem krásná místa a už teď na to vzpomínám.. Cesta do Jakarty byla ale horor. Z Phi Phi jsem se musela dopravit trajektem do Phuketu, odkud mi letělo letadlo. Ráno jsem ještě zkontrolovala mail, kde se neobjevily žádné nové zprávy od mého indonéského asistenta, takže jsem si ještě v klidu válela šunky na pláži s tím, že kdyžtak mail zkontroluju na wifině na letišti. Haha omyl. Žádná free wifi nebyla k mání. Neřešila jsem to a těšila se na let. To jsem ale netušila, že mě čeká jeden z nejhorších letů...V letadle bylo pět a půl člověka a zima jak na Sibiři (zas ta proklatá klimatizace). K dispozici nebyla ani deka ani pití, a to let trval asi 3 hodiny. Navíc sebou letadlo na můj vkus moc házelo, ale nakonec jsme v pořádku přistáli v Jakartě. Pořídila jsem si vízum za 35 dolarů a jala se projít kontrolou. Ah bože, proč já jenom neumim lhát, když je to potřeba! Do takovýho papíru, co nám dali v letadle, jsem vyplnila, že budu v Indonésii dva měsíce, a to byl kámen úrazu. Už se mě hned vyptávali, co tu budu dělat tak dlouho a kde budu bydlet a najednou bylo kolem mě asi 7 uniformovanejch :O Snažila jsem se to všemožně zakecávat, jakože jedu na dovolenou a bydlet budu u jednoho profesora z univerzity...no to spustilo vlnu dotazů, co jako budu na tý univerzitě dělat, jestli náhodou nebudu učit a tak...no veselo bylo, ale srdce mi bušilo o sto šet, protože jsem byla u přepážky poslední a jinak nikde nikdo. Nakonec mě pustili po půl hodině s tím, že jsem jim musela dát email :D

Vyzvedla jsem bágl a doufala, že na mě bude někdo čekat. Nevěděla jsem ani jméno, neměla jsem ani číslo a jak na potvoru nebyla na letišti žádná free wifi. Moje Thajský číslo vůbec nefungovalo, takže jsem po několika minutách zoufalýho rozhlížení se požádala jednoho pána, aby mi udělal hotspot a já si mohla přečíst, jestli mi nepsal můj asistent nějaký užitečný informace. No, mail mi sice napsal, ale bylo tam jen jméno a žádný telefonní číslo! Takže zoufalství na druhou! Navíc se blížila půlnoc, já měla děsnou žízeň, žádný peníze a kartou platit nešlo....Nakonec jsem skončila na informacích, kde mi poradili vylézt před budovu, že tam občas někdo taky čeká (protože abyste mohli vlézt do budovy letiště, musíte projít kontrolou, a to je zjevně otrava). No, a tam konečně byl můj vyzvedávač...jaká úleva! Cestou v autě jsem usnula, takže když se mě pak Adhi ptal, jak se mi líbila noční Jakarta, tak jsem se jen jakože usmála :D 

Výhled na smogovitou Jakartu

První noc jsem strávila v jeho domě. Příchod do domu místních, to je fakt zážitek. První dojem byl takovej všelijakej, řikala jsem si, že to asi nemaj nic moc extra, ale to jsem ještě nevěděla, že to jeden z nejluxusnějších bejváků, co se tady vyskytujou :D Vybavení bylo takový postarší, jakoby starožitný, všude spousty ve zlatě rámovanejch fotek rodiny, kde všichni strnule sedí a snad se ani neusmívají...Ráno jsem zjistila, že chovají vzácnou želvičku...na tajňačku! Začala jsem se hned shánět po nějakým hostelu. Nechtělo se mi trávit čas v rodině a být jim na obtíž a navíc jsem se těšila, že třeba potkám nějaký nový lidi. Můj vyzvedávač Adhi mě zaskočil tím, že se musí napřed zeptat maminky. Myslela jsem, že mě raní mrtvice. Cokoliv jsem řekla nebo udělala navíc volal mému asistentovi :D Došlo mi, že mu asi nebude 40, jak jsem si myslela (protože to je uznávanej právník na ministerstvu).

Interiér Capsule Hotel Old Batavia

Nakonec jsem po poradě s mou bývalou indonésko-českou spolužačkou vybrala Capsule Hotel Old Batavia a poprosila Adhiho, aby mě tam teda hodil. Při cestě jsme nabrali jeho kamarádku a sfoukli výběr peněz a nákup indonéské simkarty v pouličním stánečku. Pak jsme vyrazili na oběd do tradiční restaurace. Doufala jsem, že bude kuchyně podobná, jako v Thajsku, ale to jsem se teda spletla. Dostala jsem jakousi kuřecí polívku a rýži. Kuře bylo krvavý, takže jsem to jen tak ponípala a dlabala radši suchou rejži. Prostředí bylo krásný; jezírko s rybičkama, malý vodní mlýn, houpačkové lavice, spousty květin a orchidejí...

První oběd v Jakartě a syrový kuře

Výběr hotelu se fakt povedl. Sice jsme asi hodinu bloudili, protože tady se adresy uvádějí tak, že je napsaná hlavní cesta a pak mě neznámý způsob číslování vedlejších ulic. Po zabydlení jsem si říkala, že je to fakt super místo a to se nezměnilo až do mého odjezdu. Takovej komfort mi neposkytl žádnej hotel v Thajsku. Pokoj byl pro 4 osoby a byly to takový kapsle, takže se vůbec nemusíte koukat na svý spolubydlící :D Navíc v posledním patře byla nádherná kuchyň s obývákem a televizí a s terasou...K tomu čaj nebo kafe non-stop k dispozici zadara. Personál neuvěřitelně milej. Jedinej kámen úrazu byla hlavní ulice. Ta se prostě nedala přejít!!! Auta neustále popojíždí v koloně, ale nikdy nezastaví ani navteřinu, aby vás nechali přejít...do toho kličkující motorky. Musim přiznat, že jsem byla prvních pár dní vyděšená k smrti a radši chodila do obchodu na mé straně ulice, než přecházet.

Na závěr jedna historka z hotelu. Po pár dnech jsem napsala na booking svou recenzi. Vychválila jsem je a konstatovala, že střešní bazém by byl třešničkou na dortu. A víte co?

Vířivka

Druhej den ráno mi málem vypadly oči, když jsem přišla posnídat na terasu. Byla tam vířivka!! :D

P.S.1: Moc děkuji za krásnou stovku čtenářů mého posledního příspěvku z Thajska.
P.S.2: Pokud si něco chcete koupit a váháte, kupte si to! Nikde jinde po cestě už to třeba neseženete! Grrrr! :D

10 věcí, které byste v Thajsku rozhodně neměli vynechat

Už jsem přes týden v Indonésii, konkrétně v Jakartě, je tedy na čase shrnout své zážitky a pocity z Thajska. V Thajsku jsem strávila celkem 51 dní, největší část z toho v Bangkoku. Moje dojmy jsou asi trochu jiné, než jaké lidé z Thajska běžně mají, když zde tráví své dovolené. 

Spolupráce s místními není úplně jednoduchá, když člověk neumí jazyk. Komunikace přes e-mail moc nefunguje a dostat se k lidem z businessu je téměř nemožné. Načasování schůzek ale fungovalo perfektně. Vždy jsme se sešli v určený čas a ne (jak jsem se původně obávala) s několikahodinovým zpožděním. Člověk jen potřebuje trochu navyknout na místní dopravu a předvídat, jak dlouho mu bude asi tak cesta trvat a počítat s rezervou. Místní jsou ale velmi zdatní v odhadu délky cesty, takže se mi nikdy nestalo, že bych nestíhala..spíš jsem byla všude o hodinu dřív :) Teď už ale k mým 10 bodům. První 3 se týkají Bangkoku, jsou to podle mě místa, která se dají stihnout během jednoho dne:

1. Loha Prasat

Zajímavý a architektonicky velmi odlišný chrám, ne příliš zdobný a hlavně bez turistů. Je to přesně to klidné místo, které člověk unavený šrumcem Bangkoku hledá. Místo, kde se dá krásně relaxovat a vyčistit si hlavu. Zvuk zvonečků se o to postará za vás. Výhled na Bangkok také není marný, ale jako z Pražského hradu to neni :D Navíc se tu nemusíte zlobit s nutiči suvenýrů, kontrolory vašeho oblečení a neplatíte vstup. Více o tomto místě zde.

2. Wat Arun

Na Wat Arun dojedete lodí od Wat Pho. Samozřejmě můžete i nějak oklikou, ale mosty jsou docela daleko a navíc lodní doprava je prostě zážitek. Na tomhle chrámu si můžete prohlédnout krásné detaily stavby a vyšplhat do dostatečné výšky, abyste si prohlédli Bangkok. Připravte se na výkon opravdu sportovnější povahy, takže žádné podpatečky. Bonus navíc je možnost vyzkoušet si tradiční thajský kroj a nechat se v něm vyfotit. Myslím, že to je fakt dobrej nápad (vzhledem k populárnosti mojí nové profilovky na FB :D), mimochodem pánské mají také. Více o palácích tady.

3. Rambuttri road

Asi nejznámější Bangkockou ulicí je Khao San Road. To je teda fakt místo, který mě nezaujalo ani trochu. Turistů, že se nedá hnout, všude stánky se tím samým oblečením, těmi samými lampičkami a těmi samými cetkami. Prostě nuda! Navíc se musíte neustále hádat o cenu, což mě neuvěřitelně irituje, ale co už. 

Mnohem lepší variantou je podle mě hned vedlejší ulice Rambuttri. Restaurace, bary, obchůdky i masážní salóny zde najdete také, ale tohle místo je o poznání klidnější. V restauracích visí barevné lampičky od stropu/z větví stromů, v některých hraje živá hudba a jídlo je obvykle jak zápaďácké, tak thajské. Ceny jsou odpovídající místu. Připravte se ale na nepříjemné servírky (a to nebyla ani sezóna!) a nutiče suvenýrů procházející mezi stoly. Co se týče masážních salónů, nevím, jestli bych tohle úplně doporučila. Je sice pravda, že ceny jsou neuvěřitelně nízké (cca 90 Kč za půl hodiny), ale jelikož masírují jak na běžícím pásu, není ta kvalita moc vysoká. Já si masáž neužila vůbec, nějak jsem se nemohla uvolnit a víckrát na ní už nešla. I recepční z Krabi mi potvrdila, že tyhle levné masáže vám akorát způsobí modřiny a bolí.

Teď to neberte jako reklamu, ale čistě jako tip: Pokud budete chtít strávit noc v Bangkoku, rozhodně doporučuju Feung Nakhorn Hotel. Ke všem důležitým místům je to max 20 minut pěšky, snídaně jsou prostě luxus, cena odpovídající. A krmení rybiček je prostě boží!

4. Kanchanaburi a řeka Kwai

Kanchanaburi, to je místo, které je známé hlavně kvůli historii. Pokud se sem vypravíte bez cestovky, doporučuju se podívat do Muzea Jeath, protože to je muzeum samo o sobě (kromě toho, že vystavuje muzejní předměty). Projížďka vlakem k dřevěnému mostu je podle mě také super, ale kdo není fanda do vlaků, bude se asi dost nudit. A proč jsem tohle místo zařadila do svého seznamu toho nejlepšího z Thajska, přestože to nejlepší není? Protože trochu opáčko z historie nikomu neuškodí :P Celkem podrobně jsem výlet k řece Kwai popsala tady.

 

5. Maeklong Railway market a Amphawa Floating Market

Railway market, nebo-li trh na kolejích, je bláznivé místo, které znají někteří z vás z videí na internetu nebo cestopisných dokumentů. Nejsem si jistá, jestli je to přesně tohle, je totiž možné, že těch míst je víc. Každopádně na nákupy se moc nehodí. Kdo by si totiž chtěl kupovat mrtvou rybu a cestovat s ní, že? Rozhodně to ale stojí za návštěvu a já jsem moc ráda, že jsem se nakonec rozhodla jet tam. Sice je to zážitek asi minutový, ale počítám, že si to budu pamatovat hodně dlouho.

Floating market, nebo-li plovoucí trh je takovou povinností JV Asie. Přestože to nakonec nevypadá tak hezky jako na pohledech, je to zajímavé. Doporučila bych asi nějaký trh spíš mimo Bangkok, abyste měli šanci narazit na nějaké jiné zboží, než jaké se prodává ve městě. Bangkok je totiž neskutečně nudný co se týče rozmanitosti sortimentu, takže Amphawa trh byl pro mě příjemným překvapením.
Zážitky z obou míst tady (druhá část příspěvku).

Z Bangkoku a okolí by to myslím stačilo, takže teď trochu o jídle:

6. ovoce 

Rambutan, vlevo nahoře kokos

V Thajsku narazíte na zajímavé ovoce, které si u nás v Čechách můžeme obvykle dopřát možná tak kolem vánoc, jinak je to strašně drahé. Doporučuju proto vyzkoušet všechno, co uvidíte :) Rozhodně zajímavý je rambutan. Je to červená koulička s takovými bodlinkami, které ale nepíchají, takže se dá lehce oloupat. Pod slupkou najdete něco jako liči (chutí i barvou) s černou oválnou peckou uprostřed.

Longan, chutná jako cibule

Další věc, která chutná a vypadá jako liči je longan. Podle mě teda ale chutí taky trochu připomíná cibuli, takže jsem si ho moc nedávala.

Longkong

Podobný jako longan je i longkong. Je to béžová koulička, velká asi jako mirabelka, ale vevnitř je členitá jako mandarinka. Chuť je opět podobná liči, ale tentokrát v kombinaci s hroznovým vínem. Řekla bych, že tohle je můj favorit. Pecičky jsou malinké, podobné mandarinkovým, takže jsem si je hezky naplivala do ubrousku a už se vezou domu :D Rozhodně nejdiskutovanějším tropickým ovocem je durian. Popravdě jsem ho zatím neochutnala, takže reference budou později. Co se týče jeho zápachu, tak si nejsem moc jistá. Když jsem k němu čuchala jako čerstvě oloupanému, tak to vůbec nepáchlo a ani čipsy, který jsem si koupila, nesmrděly, ba dokonce chutnaly moc dobře. Ale občas člověk na ulicích cítí takový zápach blinkání a to je prej ono..No nevim :D Každopádně originálním kouskem ovoce je i mangosteen.

Mangosteen, vpravo dole ramburtan

Je to černá koule se šťopkou z lístečků a uvnitř vypadá jako mandarinka. Chuť si bohužel nepamatuju přesně, ale bylo to sladké. Na ulicích můžete běžně koupit nakrájené mango (Thajci jedí nezralé, ale pro turisty prodávají to přezrálé žluťoučké za 12 kč v pytlíčku se špejlí). Podobně si takhle můžete koupit sladkou kukuřici, ananas, pidi banánky, meloun a nebo kokos (naříznou vám ho a brčkem si vypijete kokosovou vodu). K mému potěšení jsem narazila i na karamboly (taková ta zelená hvězdička, co chutná trochu jako salátová okurka). Kromě ovoce se tu dají velmi levně sehnat i kešu oříšky, které se přidávají také do jídel (viz další bod).

7. jídlo

Thajsko je vyhlášené svou kuchyní. Mě osobně zas tak moc neoslovila, ale možná si časem stýsknu po některých jídlech. Když jsem byla v Koreji, tak mi kimči přišlo dost pálivé a moc mě nezaujalo. Teď mám na něj ale pravidleně děsnou chuť :)
Po dobu svého pobytu v BKK jsem se obvykle vydatně nasnídala v hotelu, a pak už si jen dala večeři. Vím, že to teda moc zdravý neni, ale když já jsem hrozně otrávená z toho, že bych měla chodit sama někam jíst. Párkrát jsem si sice zašla na večeři někde po okolí, ale spíš jsem využívala relativně dostačující nabídky sámošky 7-11, kde se dá sehnat předvařená rýže, tuňák v konzervě, krevetovej burger nebo nějaký sladký taštičky a koláčky, plněný obvykle něčím zeleným nebo fialovým (příšerně sladký). Taky tam prodávají takovej žlutej slizík v kelímku a to teda miluju! Je to porridge ze sladkých mungo fazolek s tarem a kokosovou smetanou. Prý je to původně vietnamské, takže se to možná bude dát sehnat i v nějaké restauraci u nás. Nejen krevetí burger a rýži vám zadarmo ohřejí v mikrovlnce, horká voda na zalití instatní polívky je také k dispozici. Pokud ovšem toužíte po zážitku z opravdické thajské pouliční restaurace, připravte se na to, že obvykle mají menu jen v klikihácích, maximálně jsou na stěnách velmi pomocné obrázky. Taková restaurace je obvykle vybavena obyčenými plastovými židličkami, stolečky, příbory i talíři. Podle mě to rozhodně vábně nevypadá, ale je pravda, že jsem si tam několikrát docela pochutnala (ovšem s pomocí mého domorodého doprovodu). 

Morning Glory

Mým bezkonkurečně nejoblíbenějším jídlem z thajské kuchyně je Morning glory. Je to něco jako vodní špenát, který se zprudka dusí s ústřicovou omáčkou, česnekem a čili papričkou. Zelenina je dušená jenom krátce, takže si uchová křupavost a krásnou zelenou barvu (a ne jako převařená brokolice).

Zelenina s kešu oříšky

Stejným způsobem se připracuje i zelenina s kešu oříšky. S čistou neslanou bílou rýží jde perfektně dohromady a chuť kešu oříšků zeleninu skvěle doplňuje. Pokud si myslíte, že byste se bez soli v rýži neobešli, tak si myslím, že ano. Omáčka, ve které je zelenina připravená je trochu slaná i trochu sladká. Tahle kombinace může vypadat zprvu divně, ale nakonec jsou všechny chutě tak vyvážené, že vás ani nenapadně nad tou zvláštní kombinací přemýšlet.
Horší je to, pokud omezujete cukry. To se upřímně v Thajsku moc nenajíte, protože cukr se ve větším či menším množství přidává snad do všeho. Možná do masových kuliček na špejli, které se prodávají na každém rohu ve stánku, se cukr nedává. V omáčce, kterou k nim ale dostanete bude cukr zaručeně! Další hrozně zdravý pokrm, hlavně prý před párty, jsou smažené jarní závitky. Myslím, že normální člověk zvládně sníst tak dva, max. tři, protože to je opravdu těžké jídlo. K němu dostanete sladkokyselou chilli omáčku. Recept si můžete přečíst zde a fotky k receptům si prohlédnout zde. V Thajsku je skoro denně na stole Tom Yam polévka, moje oblíbená rozhodně není (strašně pálí a je v ní obvykle hromada koriandru), takže o ní psát nebudu. Místo toho se s vámi podělím o naprostou perlu (pokud tedy máte rádi ryby).

Smažená rybka

Ideální je samozřejmě dát si rybku někde na ostrově, kde je zaručeně čerstvě ulovená. I když vzhledem k jejich způsobu skladování si člověk není nikdy jistý. Je tedy lepší vybrat si restauraci, kde jsou ryby, krevety, humři a chobotnice vystavené, vy si vyberete tu svou, necháte si ji zvážit (podle to se odvíjí i cena-já platila za takovou menší rybku asi 150 kč). Nejlepší úprava je podle mě smažená s česnekem. Ryba se prý smaží mnohem déle, než je zvykem u nás, takže se z ryby odpaří veškerá voda a tuk se tak nemá kde držet. Takže přestože je ryba smažená, není vůbec tučná a těžká do žaludku! Navíc je perfektně křupavá. V kuchyni ji obvykle nařežou na čtverečky, takže si potom jenom ty čtverečky odtrháváte. Ryby jsem jedla i s kůží, což normálně nedělám. Kostičky kupodivu nebyly skoro žádné, takže fakt pohodlný na jídlo. Na smažené rybě je obvykle velká vrstva smaženého česneku. A to je vám teda lahůdka. Česnek se smaží ve velkém množství oleje, když začne žloutnout, tak se oheň vypne, ale česnek se stále míchá v horkém oleji. Jakmile zezlátne, vysypeme ho na sítko a necháme okapat olej (dá se použít znovu jako česnekový olej-např. do salátů, na nakládání).

Jelikož zatím v Indonésii docela trpím hlady (moc mi tu to nejede a momentálně mě bolí bříško :(, tak se přesuneme od vzpomínek na jídlo k dopravě a poznávání ostrovů.
P.S.1: Podle mě by měl každej ochutnat dobrý Green Tea Latte. Je sice občas obtížné sehnat opravdu dobré, ale podle mě to stojí za to. (Někdy se něco podobné vyskytuje i pod názvem Matcha).
P.S.2: Na jihu Thajska se jídlo trochu podřizuje zvýšenému počtu Muslimů v oblasti, takže se často setkáte s tím, že je jídlo "halal". Co to přesně obnáší budu zatím zkoumat v Indonésii, takže se o tom rozepíšu až později.

8.Tuk Tuk a spol.

Jak jste si možná už přečetli zde, Bangkok je přeplněný dopravními prostředky. Osobně doporučuju se vyhnout jakékoliv dopravě a použít spíš vlastní nohy. Ani kolo mi nepřipadá jako dobrý nápad, i když pár cyklistů jsem také potkala. Pokud se budete potřebovat dopravit v pohodlí a relativně včas, použijte nad/podzemku. Ta ovšem nevede do centra v okolí Khao San Road. Možností jsou tedy místní autobusy, některé klimatizované, jiné ne. Zastávky mi z počátku přišly neviditelné, ale vždy když někde stál shluk lidí, stoupla jsem si tam také a až po pár minutách pátrání očima, jsem narazila na tu ceduli s nápisem bus. Některé neklimatizované autobusy jsou dokonce zadarmo, ale jízda jimi je opravdu zážitek. Všechna okýnka jsou otevřená. Člověk si říká, tak fajn, aspoň se tu neuvaříme...jenže pak se rozjedeme na zelenou a najednou vás praští do tváře neuvěřitelný smrad z aut, motorek a dalších prostředků. Pak už tedy chápu, proč je vhodné mít vždy při sobě takový vtipný náhubek, který zakrývá tvář od brady až pod oči. (Tady v indonésii to vypadá snad ještě vtipněji, když to nosí holky přes hidžáb, ale je to fakt nutnost, obzvlášť v Jakartě).

Tuk Tuk Street Art

Pokud si z Bangkoku chcete z dopravy odnést opravdový zážitek, využijte služeb některého z mototaxi nebo tuktuků, které jezdí bezcílně ulicemi a přibržďují u chodníků, aby na vás mohli zavolat "tuk tuk, taxi". Cesta je to zábavná, ale i řidič sám vás mnohdy upozorní, abyste si dávali pozor na své tašky, protože existují gangy skútrařů, kteří jedou vedle tuk tuku a čapnou vaše věci a jsou fuč. Takže pokud si půjčíte i třeba skútr na cestování, doporučuje se schovat si batoh pod bundu (čekací doba na semaforech dlouhá a vy si ani nevšimnete, že vám někdo vybral bágl).
Za dopravní prostředek se dá jistě považovat i slon, takže tohle také doporučím, protože to je prostě bláznivý. Rozhodně ale dejte přednost nějakému místu, kde se o slony starají lépe. Slyšela jsem, že v oblasti Chiang Mai (severozápad země) se dá narazit opravdu na strašidelné případy.

A teď to, na co asi všichni čekáte: ostrovy a pláže

9. Poda Island, Koh Ngai, Hong Island a Phi Phi Island

Poda Island

 Tato 4 místa jsem vybrala jako reprezentanty pěkných pláží i v letních deštích. Přestože některé byly plné přírodních odpadků v podobě větví, listů a kokosů, udělaly na mě dojem. Na ostrovech Hong a Poda se nedá ubytovat, takže si sem budete muset udělat výlet lodí. 

Hong Island

Hong Island vyniká svým tvarem, kdy pláž je do tvaru dvojitého U, a tak se můžete nechat ošplouchnout mořem zprava i zleva. 

Koh Ngai

Phi Phi -Viking resort

Na ostrově Ngai je příjemný resort (ceny jsem ale nezjišťovala). Pláž je krásně bílá, moře tyrkysové, ale trochu kalné. Vysoké palmy hází odpoledne na pláž dlouhé stíny, takže si tu pořídíte fotky jako z katalogu. Nemůžu ani vynechat PhiPhi, kde se hlavně paří. Pláž je z obou stran úžiny, ale myslím, že se vyplatí ubytovat se dál od centra. Budete tak mít pláž sami pro sebe (možná s pár dalšími ubytovanými). Pokud to bude možné, tak doporučuji i ubytování v chatce, protože to je opravdu zážitek. Ráno vás budí zpěv ptáků a cvrkot hmyzu, dřevěnými trámy chatky prosvítá sluníčko a do toho šplouchá moře...

 10. Morakot Cave

Tohle místo rozhodně stojí za návštěvu. Myslím, že to bylo to nejkrásnější, co jsem v Thajsku viděla (spolu s bodem č.1). Ano, i na Phi Phi či jinde jsou boží pláže, ale tohle je prostě něco, co absolutně nečekáte! Přijedete lodí k takový skále, nikde nic, žádná pláž ani les, jen kámen. Námořníci vás vyženou do vody a hurá plavat do temný díry :D Tunel pod skálou je 80 m dlouhý, všude je tma, sem tam bleskne světlo baterky průvodců. Nakonec vyplavete v naprostým ráji. Krásná písečná pláž, křišťálová vodička a tropický les v pozadí. Dokola jsou několik desítek metrů vysoké skály, které odvedou váš pohled k modré obloze. Nad vámi létají ptáci a motýli, všude se rozléhají zvuky džungle a vám je neskutečně dobře. Připadá vám, že přesně na tomhle místě prostě musí bejt zakopanej poklad....
více o tomto místě zde

Co se nevešlo: trhy! Mám z nich smíšené pocity a osobně je moc nevyhledávám, přestože jak všichni víte, jsem blázen do oblečení, bot, kabelčiček a hlavně cetek! Co mě ale neskutečně otravuje, je smlouvat o ceně. Přestože vím, že kvalita věcí, co si kupuju, je opravdu mizerná (zlatý náramek zčernal, potisk na tričku se zničil po vyprání). Smlouvat samosebou nemusíte, ceny jsou obvykle i tak celkem příznivé, ale tady na to všichni prodejci tak nějak čekaj, a proto taky na ničem nejsou ceny (tam kde jsou, tam se nesmlouvá). Každopádně velmi doporučuji vypravit na trh pouze s penězi, případně kopií dokladů, protože trhy jsou plné kapsářů a snadno byste se mohli dostat do komplikací (potkala jsem tu slečnu, které ukradli najednou pas, peníze i kreditku, takže byla v pořádný rejži). Pokud jste zvědaví na prý největší trh v JV Asii, Chatuchak market, tak si můžete přečíst moje nepříliš veselé zážitky tady.

A co rozhodně nedoporučuju? Zakoukat se tady do nějaký roztomilý Thajky nebo Thajce, protože ta zatracená chemie funguje i na druhým konci světaaaa! :D

Výlet na ostrov Poda, Phi Phi a jiné zážitky

Sedím v baru na pláži, piju kafé latté a poslouchám šumění moře. Je 7 ráno a já se nějak nemohla dospat. Okolo chatek běhají lesem slepice s kohoutem a ten neúnavně kokrhá každých pět minut. Všude je spousta brouků, stonožek a hlavně motýlů. Ale já to zvládám...asi se zlepšuju s tím svým hmyzím strachem :)
Včera jsem trávila noc v "hotelu" v Phi Phi Don, kam jsem se přesunula z Ao Nangu trajektem. Nejprve to vypadalo docela dobře, sice všude tak trochu vlhko, ale říkala jsem si, že za 150 kč to ty 4 noci přežiju. Nepřežila. Když jsem se odpoledne vrátila z pláže, nevěřila jsem vlastním očím. Pokoj vytopenej od klimatizace, vlhko, že se skoro nedalo dýchat a všude plíseň. A novej spolubydlící. Po pár seznamovacích frázích jsme se shodli, že se v pokoji nedá vydržet a vyrazili jsme na večeři. Já jsem si dala Morning glory s rýží (něco jako vodní špenát...miluju to! Koupila jsem si minulý týden na univerzitě nějaký semínka, tak snad se mi to podaří doma nějak vypěstovat). Přišel hovor i na stěhování. Jelikož je to Thajec (ale trvale žije ve Švýcarsku) a má po okolí nějaké známé, navrhl, že zajedeme kousek od městečka, do Viking resort. Trochu jsem se bála, to přiznám...s cizím člověkem bydlet v jedný chatce uprostřed lesa...no ale nakonec je to moc fajn. Máme spoustu společných témat, a tak je o zábavu postaráno. Teď ale zpátky k předešlým dnům.

motor long tail lodě

ostrov Tup

 Ještě v Krabi jsem si vyřídila výlet na 4 ostrovy. Zase jsem dostala dětskou slevu a jela lodí s dlouhou přídí. Tyhle lodě jsou mi záhadou. Mají obrovský motor, který zní jako traktor se sekačkou dohromady, ale jízda je příjemná a ne tak trapně luxusní jako na speed boat (to je taková minijachtička).

Jako první jsme navštívili ostrov Tup, který je propojený s dalšími dvěma ostrovy pláží, která mizí s přílivem. Dostali jsme hodinu času, což mi přišlo docela hodně, protože tam bylo hrozně natřískáno. Pak jsme se přesunuli k ostrovu Chicken. Jako kuře mi to moc nepřipadalo, ale co už.

Ostrov Poda

Další zastávkou byl ostrov Poda. Tam bylo fakt nádherně. Moře světle tyrkysové, ale se spoustou přírodního nepořádku (to víte, období dešťů přináší hromadu větví, listů, semen a úlomky kokosů). Dali jsme si oběd a měli čas na koupání. Tentokrát jsem od recepční na hotelu dostala takovou tu nepromokavu taštičku, takže to bylo mnohem pohodlnější. Na pláži jsem objevila i sloupek připomínající Tsunami. Nechce se věřit, že to v prosinci bude už 10 let, co se to stalo...

Phranag Cave a pindíci

Tsunami 2004

Další zastávkou byla Phranang Cave-jeskyně s pomníčkem, který uctívá jakousi princeznu. Místní prý věří, že by jim mohla přinést plodnost a dostatek ve všech směrech. A tak jí přinášejí dary v podobě dřevěných pindíků. Pomníček je umístěný uvnitř jeskyně, která je součástí obrovité skály. Strašně mě překvapilo, jak je to monstrózní kus hory. Je velmi strmá, takže se zde dá "horolezit". To jsem nezkoušela a radši se vrhla do divokých vln kalného moře.

Phranang Cave

Phi Phi je docela OK. na jedné straně je přístav, takže na koupání moc nezbývá. Hned po příjezdu vás skásnou o 12 Kč s tím, že je to na úklid :D To mě děsně pobavilo, protože to tam extra čistě nevypadalo. Jak jsem psala už na začátku, můj hotel byl příšernej a obávám se, že i ostatní byly podobné. Proto je opravdu lepší si připlatit a bydlet hezky, čistě, tak, aby se člověk nebál přijít "domů". Večer je to letovisko plné zábavy, na můj vkus ale dost hlučný. Naopak na přístavní straně jsou klidné restaurace a bary, takže si tu asi každý najde to svoje. Moře všude kolem je opravdu hezký, i teď..žádný větve, listy atd.
Tohle je teda asi poslední příspěvek z Thajska, příště už postřehy z Indonésie. A já letim na pláž chytat trochu čokolády (tohle už bronz fakt neni) ;)

Lodí na Hong Island

Poté, co jsem zjistila, že město Krabi je docela nezábavné - je tu akorát jedna hlavní nákupní ulice, jeden chrám a přístav - rozhodla jsem se, že tedy podniknu další výlety do okolí. A jelikož tady dost prší, rozhodla jsem se pro návštěvu několika okolních ostrovů, kde je počasí podle mě obvykle trochu přívětivější.

Daeng Island

Z nabídky v hotelu jsem si vybrala výlet lodí s dlouhou přídí na Hong Islands. Paní recepční, která je mimochodem neuvěřitelně obětavá a umí i obstojně anglicky, mi dala dětskou slevu, takže nakonec výlet vyšel asi na 460 Kč. Loď vyjíždí z přístaviště v Ao Nang, které je od Krabi asi půl hodiny cesty autem. První zastávka byla u ostrova Daeng, což znamená červený. A ostrov opravdu červený je...dokonce i z dálky je vidět jeho výrazně jiná barva oproti okolním ostrovům. Tam byla příležitost ke šnorchlování, ale už z lodě jsem viděla, že jsou tam ty samé ryby, které jsem viděla už dřív, takže jsem je akorát krmila z paluby a těšila se, co bude dál. 

Moře bylo krásně tmavěmodré a loď příjemně houpala. Bála jsem se, že bude voda stříkat všude kolem, protože když jsem je pozorovala z břehu, vždy to působilo tak, že lidé na ní musejí být komplet mokří. Moje obavy se ale zatím nenaplnily a brzy jsme zastavili u mola z plastových "polštářů". 

Hong Island

Hong Island

Pláž na ostrově Hong byla nádherně bílá, se spoustou mušliček. Došla jsem až na konec, kde jsem se na chvíli uvelebila. Moře bylo až neuvěřitelně teplé, ale zpočátku zkalené pískem. Člověk musel našlapovat dost opatrně, aby si nepořezal nohy o střepy mušlí nebo korálů. Těch tu bylo také docela hodně. A než člověk došel do hloubky, to to trvalo! Vůbec mi připadá, že tu jsou vstupy do moře hodně pozvolné. Ideální pro malé děti a vitální důchodce (vylézt v lodi na břeh není moc jednoduché).

Pláž je zde půlkruhová a uzavírají ji skály, takže se zde tvoří takový malý záliv. Hodina času byla tak akorát na osvěžení se a posbírání pár pokladů. Poté jsme se vypravili do laguny. Někteří "chudáci" sem v rámci jejich výletu museli dopádlovat na kajacích. V laguně byly k vidění další skály tvořené z krápníků (či co to je), spousta vodních keřů a občas i nějaká ta jeskyně. 

Všem nám už trochu kručelo v břiše, takže jsme zamířili na ostrov Lading, kde jsme poobědvali. Byl tam docela nátřesk, protože tam očividně všechny výletnické lodě obědvají. Jídlo si teda každá loď vozí s sebou, protože je to opět téměř pustý ostrov. Bydlí tu pouze pirátské kočky. Dříve se sem prý nesmělo, protože tu přebývali lidé, kteří sbírali vlaštovčí hnízda. Cestou z ostrova jsem viděla několik "chaloupek" zasazených do skály, s jedinou přístupovou cestou z moře. Vypadaly obydleně, takže mi vrtá hlavou, čím se ti lidé živí..

mořská chata

Pak už nás čekala poslední zastávka na ostrově Pakbia. Ostrov je propojen s vedlejším pláží, která při přílivu zmizí. Skály jsou zajímavě vykousané od moře, ale na nějaký dlouhý pobyt to není. Za prvé tam byla zase spousta výletníků, takže pořídit kloudnou fotku bez ruských zavalitých turistů bylo skoro nemožné, za druhé byl vstup do moře trochu kamenitý, stejně tak pláž. Osvěžení v moři jsem tedy vzdala a šla se podívat za parkující lodě. Tam jsem objevila jemnější píseček, takže jsem shodila kraťasy a triko, že se půjdu ještě na chvíli koupat, než pojedem.
Ještě jsem si ale nestačila ani namočit lýtka (opět velmi pozvolný vstup do moře) a vidim, jak si to ke mně svižným tempem kvačí opičák! Vzpomněla jsem si na jejich zlodějskou pověst a čapla rychle oblečení a foťák a nepatrně se vzdálila. Opičák si v klidu sedl na kámen a asi 5 minut v kuse zíval. Ani jedna fotka, kde by měl pusu fakt dokořán, se nepovedla. Snad vám tedy bude stačit moje svědectví o jeho nekonečně dlouhých zahnutých zubech. Poté, co jsem na jeho přítomnost upozornila ostatní, dostali jsme od kapitána meloun, že prý mu to máme hodit. Opičák čapnul meloun a šup s ním do moře! Omýt! Pak ho s chutí zbaštil a odkráčel. No z toho jsem měla druhý vánoce, to neni jako v zoologický. Než jsem se stihla probrat z toho zážitku, kapitán zavelel "na loď", neboť se začalo hrozně zatahovat a vypadalo to na déšť.
Nakonec nejen vypadalo. Začal solidní slejvák, zvedl se vítr, vlny se zvětšily. Najednou jsme byli všichni mokří jak myši a drkotali jsme zubama. Moře rázem získalo tmavězelenou barvu, místy bych řekla až černou. Hodinová cesta zpátky do Ao Nang se zdála být nekonečnou..

Výlet na 4 ostrovy, jen nevím které

Je na čase, abych se s vámi podělila o první dojmy z jihu Thajska. Z Bangkoku jsem odlétala v úterý a v pátek byl workshop. Musela jsem nachystat prezentaci, ale tu jsem samozřejmě dělala až ve čtvrtek v noci. Mezitím jsem se tedy družila se zbytkem týmu a užívala si společnosti. Po několika týdnech samoty to bylo více než fajn, protože jsem se konečně dostala k normálnímu jídlu a diskusím o něčem jiném, než cizích prázdninách. Navíc mi taky přiletěl z Prahy nový telefon, takže už můžu zase skypovat se svými "předraženými". On totiž můj noťas odmítá používat kameru a vůbec děsně zlobí! Zakazuje si používat wifi a podobný ptákoviny. A aby to bylo ještě zajímavější, dneska ráno se mi odporoučel i foťák!

Workshop dopadl docela dobře, i přes počáteční zmatky v organizaci a nejasnosti ohledně toho, kdo má co na starosti. V sobotu jsme navštívili firmu, která vyrábí gumové rukavice. Moc nám toho neukázali a navíc jsme nesměli fotit, ale za to jsme se dozvěděli, jak se firma ukázkově stará o své zaměstnance a jejich zdraví, o recyklaci a životní prostředí. Mám takový dojem, že se tady v Asii docela vyžívají v sebechvaličských videích, které promítají evropským návštěvníkům.

Teď už ale k nedělnímu výletu.  Naše spolupracovnice z univerzity v Hat Yai mě a Olgu (to je zase kolegyně z ČZU) vyvezla do města Trang, kde nám zařídila půldenní výlet na 4 ostrovy. A jelikož propagační materiály byly pouze v Thajštině, tak si nejsem moc jistá, které ostrovy to byly :D

Výlet stál opět kolem 600 Kč a zajištěn byl i oběd. Ostatní výletníci byli Thajci nebo jiní Asiaté. Všichni si tedy přes oblečení navlékli záchranné vesty. Až později jsem zjistila, že to oblečení je vlastně plavací oblečení a my tam tak byly za exoty v plavkách! Vesty měli proto, že tu nikdo moc neumí plavat. To mi přijde docela zajímavé...mají tu moře a neumí plavat a my moře nemáme a umíme (já teda moc ne, ale zatím jsem se neutopila).

Vláček jede do jeskyně (zdroj google, vlastní foto nemám)

Po hodině jízdy jsme zastavili u ostrova Koh Muk a vlezli do vody. Utvořili jsme takový vláček (drželi jsme se vzájemně za ty vesty) a šlapali jako na kole. Takhle jsme se šnečím tempem posouvali k pidiotvoru ve skále u hladiny. Vpluli jsme dovnitř a musím říct, že mi spadla brada. Moře bylo nádherně modrozelené. Posouvali jsme se dále do tmy, až nebylo vidět vůbec nic. Tunel je dlouhý asi 80 metrů, takže nám chvíli trvalo, než jsme se objevili na druhé straně. Myslela jsem, že budeme uvnitř jeskyně někde na ostrůvku pozorovat krápníky. Nakonec jsme ale vyplavali uprostřed ráje! Čekala na nás nádherná bílá pláž uprostřed džungle. O něčem takovém se mi ani nesnilo, skoro jsem ani nevěřila, že taková místa opravdu existují!

Morakot Cave, foto opět google

Stačí jim hodit kousek rejže a můžou se přetrhnout!

 Po příjemných chvilkách strávených v tomhle malém ráji, jsme se přesunuli zpět na loď a pokračovali k dalšímu místu, kde jsme šnorchlovali. Vestu jsem si nechala, protože přecijen nejsem tak zdatný plavec a pocit, že nemám "pevnu půdu pod nohama" mě lehce děsil. Taky jsem zjistila, že jsem asi zapomněla, jak se dejchá pusou :D Nějak mi to šnorchlování moc nešlo, zatýkalo mi do brejlí, no prostě amatér! Ale rybičky jsem viděla. Nejvíc tu bylo takových proužkatých (viz obr), které jsem pak ještě několikrát potkala v okolí Krabi. Navíc tu ale byly i takové ty rybky Nemo a dokonce i spousta létajících ryb! Ty jsem viděla i v "letu" na hladině. Byl to fajn zážitek, ale asi to nebude to, co bych vyhledávala pravidelně. Víc mě baví ty ryby krmit a pozorovat, jak se jedna tlačí přes druhou, aby urvala kus toho rohlíku nebo zrníčko rejže.

Koh Ngai

Po další asi hodince jízdy jsme se ocitli u pohádkové pláže na ostrově Koh Ngai. Na mole jsme si dali bufetový oběd, a pak se chvíli koupali a kochali neuvěřitelnou krásou. Nad protějšími ostrovy se to pěkně zatáhlo a bylo vidět, že tam vydatně prší.

Bouře naproti

Potom nás čekalo jen nějaké další šnorchlování a cesta domů. Olga se vrátila do Hat Yai a já pokračovala dále na sever, do města Krabi, odkud podnikám další výlety.