Lodí na Hong Island

Poté, co jsem zjistila, že město Krabi je docela nezábavné - je tu akorát jedna hlavní nákupní ulice, jeden chrám a přístav - rozhodla jsem se, že tedy podniknu další výlety do okolí. A jelikož tady dost prší, rozhodla jsem se pro návštěvu několika okolních ostrovů, kde je počasí podle mě obvykle trochu přívětivější.

Daeng Island

Z nabídky v hotelu jsem si vybrala výlet lodí s dlouhou přídí na Hong Islands. Paní recepční, která je mimochodem neuvěřitelně obětavá a umí i obstojně anglicky, mi dala dětskou slevu, takže nakonec výlet vyšel asi na 460 Kč. Loď vyjíždí z přístaviště v Ao Nang, které je od Krabi asi půl hodiny cesty autem. První zastávka byla u ostrova Daeng, což znamená červený. A ostrov opravdu červený je...dokonce i z dálky je vidět jeho výrazně jiná barva oproti okolním ostrovům. Tam byla příležitost ke šnorchlování, ale už z lodě jsem viděla, že jsou tam ty samé ryby, které jsem viděla už dřív, takže jsem je akorát krmila z paluby a těšila se, co bude dál. 

Moře bylo krásně tmavěmodré a loď příjemně houpala. Bála jsem se, že bude voda stříkat všude kolem, protože když jsem je pozorovala z břehu, vždy to působilo tak, že lidé na ní musejí být komplet mokří. Moje obavy se ale zatím nenaplnily a brzy jsme zastavili u mola z plastových "polštářů". 

Hong Island

Hong Island

Pláž na ostrově Hong byla nádherně bílá, se spoustou mušliček. Došla jsem až na konec, kde jsem se na chvíli uvelebila. Moře bylo až neuvěřitelně teplé, ale zpočátku zkalené pískem. Člověk musel našlapovat dost opatrně, aby si nepořezal nohy o střepy mušlí nebo korálů. Těch tu bylo také docela hodně. A než člověk došel do hloubky, to to trvalo! Vůbec mi připadá, že tu jsou vstupy do moře hodně pozvolné. Ideální pro malé děti a vitální důchodce (vylézt v lodi na břeh není moc jednoduché).

Pláž je zde půlkruhová a uzavírají ji skály, takže se zde tvoří takový malý záliv. Hodina času byla tak akorát na osvěžení se a posbírání pár pokladů. Poté jsme se vypravili do laguny. Někteří "chudáci" sem v rámci jejich výletu museli dopádlovat na kajacích. V laguně byly k vidění další skály tvořené z krápníků (či co to je), spousta vodních keřů a občas i nějaká ta jeskyně. 

Všem nám už trochu kručelo v břiše, takže jsme zamířili na ostrov Lading, kde jsme poobědvali. Byl tam docela nátřesk, protože tam očividně všechny výletnické lodě obědvají. Jídlo si teda každá loď vozí s sebou, protože je to opět téměř pustý ostrov. Bydlí tu pouze pirátské kočky. Dříve se sem prý nesmělo, protože tu přebývali lidé, kteří sbírali vlaštovčí hnízda. Cestou z ostrova jsem viděla několik "chaloupek" zasazených do skály, s jedinou přístupovou cestou z moře. Vypadaly obydleně, takže mi vrtá hlavou, čím se ti lidé živí..

mořská chata

Pak už nás čekala poslední zastávka na ostrově Pakbia. Ostrov je propojen s vedlejším pláží, která při přílivu zmizí. Skály jsou zajímavě vykousané od moře, ale na nějaký dlouhý pobyt to není. Za prvé tam byla zase spousta výletníků, takže pořídit kloudnou fotku bez ruských zavalitých turistů bylo skoro nemožné, za druhé byl vstup do moře trochu kamenitý, stejně tak pláž. Osvěžení v moři jsem tedy vzdala a šla se podívat za parkující lodě. Tam jsem objevila jemnější píseček, takže jsem shodila kraťasy a triko, že se půjdu ještě na chvíli koupat, než pojedem.
Ještě jsem si ale nestačila ani namočit lýtka (opět velmi pozvolný vstup do moře) a vidim, jak si to ke mně svižným tempem kvačí opičák! Vzpomněla jsem si na jejich zlodějskou pověst a čapla rychle oblečení a foťák a nepatrně se vzdálila. Opičák si v klidu sedl na kámen a asi 5 minut v kuse zíval. Ani jedna fotka, kde by měl pusu fakt dokořán, se nepovedla. Snad vám tedy bude stačit moje svědectví o jeho nekonečně dlouhých zahnutých zubech. Poté, co jsem na jeho přítomnost upozornila ostatní, dostali jsme od kapitána meloun, že prý mu to máme hodit. Opičák čapnul meloun a šup s ním do moře! Omýt! Pak ho s chutí zbaštil a odkráčel. No z toho jsem měla druhý vánoce, to neni jako v zoologický. Než jsem se stihla probrat z toho zážitku, kapitán zavelel "na loď", neboť se začalo hrozně zatahovat a vypadalo to na déšť.
Nakonec nejen vypadalo. Začal solidní slejvák, zvedl se vítr, vlny se zvětšily. Najednou jsme byli všichni mokří jak myši a drkotali jsme zubama. Moře rázem získalo tmavězelenou barvu, místy bych řekla až černou. Hodinová cesta zpátky do Ao Nang se zdála být nekonečnou..

Výlet na 4 ostrovy, jen nevím které

Je na čase, abych se s vámi podělila o první dojmy z jihu Thajska. Z Bangkoku jsem odlétala v úterý a v pátek byl workshop. Musela jsem nachystat prezentaci, ale tu jsem samozřejmě dělala až ve čtvrtek v noci. Mezitím jsem se tedy družila se zbytkem týmu a užívala si společnosti. Po několika týdnech samoty to bylo více než fajn, protože jsem se konečně dostala k normálnímu jídlu a diskusím o něčem jiném, než cizích prázdninách. Navíc mi taky přiletěl z Prahy nový telefon, takže už můžu zase skypovat se svými "předraženými". On totiž můj noťas odmítá používat kameru a vůbec děsně zlobí! Zakazuje si používat wifi a podobný ptákoviny. A aby to bylo ještě zajímavější, dneska ráno se mi odporoučel i foťák!

Workshop dopadl docela dobře, i přes počáteční zmatky v organizaci a nejasnosti ohledně toho, kdo má co na starosti. V sobotu jsme navštívili firmu, která vyrábí gumové rukavice. Moc nám toho neukázali a navíc jsme nesměli fotit, ale za to jsme se dozvěděli, jak se firma ukázkově stará o své zaměstnance a jejich zdraví, o recyklaci a životní prostředí. Mám takový dojem, že se tady v Asii docela vyžívají v sebechvaličských videích, které promítají evropským návštěvníkům.

Teď už ale k nedělnímu výletu.  Naše spolupracovnice z univerzity v Hat Yai mě a Olgu (to je zase kolegyně z ČZU) vyvezla do města Trang, kde nám zařídila půldenní výlet na 4 ostrovy. A jelikož propagační materiály byly pouze v Thajštině, tak si nejsem moc jistá, které ostrovy to byly :D

Výlet stál opět kolem 600 Kč a zajištěn byl i oběd. Ostatní výletníci byli Thajci nebo jiní Asiaté. Všichni si tedy přes oblečení navlékli záchranné vesty. Až později jsem zjistila, že to oblečení je vlastně plavací oblečení a my tam tak byly za exoty v plavkách! Vesty měli proto, že tu nikdo moc neumí plavat. To mi přijde docela zajímavé...mají tu moře a neumí plavat a my moře nemáme a umíme (já teda moc ne, ale zatím jsem se neutopila).

Vláček jede do jeskyně (zdroj google, vlastní foto nemám)

Po hodině jízdy jsme zastavili u ostrova Koh Muk a vlezli do vody. Utvořili jsme takový vláček (drželi jsme se vzájemně za ty vesty) a šlapali jako na kole. Takhle jsme se šnečím tempem posouvali k pidiotvoru ve skále u hladiny. Vpluli jsme dovnitř a musím říct, že mi spadla brada. Moře bylo nádherně modrozelené. Posouvali jsme se dále do tmy, až nebylo vidět vůbec nic. Tunel je dlouhý asi 80 metrů, takže nám chvíli trvalo, než jsme se objevili na druhé straně. Myslela jsem, že budeme uvnitř jeskyně někde na ostrůvku pozorovat krápníky. Nakonec jsme ale vyplavali uprostřed ráje! Čekala na nás nádherná bílá pláž uprostřed džungle. O něčem takovém se mi ani nesnilo, skoro jsem ani nevěřila, že taková místa opravdu existují!

Morakot Cave, foto opět google

Stačí jim hodit kousek rejže a můžou se přetrhnout!

 Po příjemných chvilkách strávených v tomhle malém ráji, jsme se přesunuli zpět na loď a pokračovali k dalšímu místu, kde jsme šnorchlovali. Vestu jsem si nechala, protože přecijen nejsem tak zdatný plavec a pocit, že nemám "pevnu půdu pod nohama" mě lehce děsil. Taky jsem zjistila, že jsem asi zapomněla, jak se dejchá pusou :D Nějak mi to šnorchlování moc nešlo, zatýkalo mi do brejlí, no prostě amatér! Ale rybičky jsem viděla. Nejvíc tu bylo takových proužkatých (viz obr), které jsem pak ještě několikrát potkala v okolí Krabi. Navíc tu ale byly i takové ty rybky Nemo a dokonce i spousta létajících ryb! Ty jsem viděla i v "letu" na hladině. Byl to fajn zážitek, ale asi to nebude to, co bych vyhledávala pravidelně. Víc mě baví ty ryby krmit a pozorovat, jak se jedna tlačí přes druhou, aby urvala kus toho rohlíku nebo zrníčko rejže.

Koh Ngai

Po další asi hodince jízdy jsme se ocitli u pohádkové pláže na ostrově Koh Ngai. Na mole jsme si dali bufetový oběd, a pak se chvíli koupali a kochali neuvěřitelnou krásou. Nad protějšími ostrovy se to pěkně zatáhlo a bylo vidět, že tam vydatně prší.

Bouře naproti

Potom nás čekalo jen nějaké další šnorchlování a cesta domů. Olga se vrátila do Hat Yai a já pokračovala dále na sever, do města Krabi, odkud podnikám další výlety.

Výlet za historií a přírodou aneb Kanchanaburi One-Day Trekking Tour

Zbývaly mi poslední 3 dny v Bangkoku a přede mnou byl výlet k řece Kwai, jízda na slonech a návštěva vodopádů. Vše v jednom dni. Docela náročné, když vezmu v potaz, že v pondělí jsem měla poslední rozhovor pro svůj výzkum.

V 7 ráno nás vyzvedla dodávka před hotelem. Jeli jsme jen pár minut, abychom už zase vystupovali s rozdělovali se do skupinek podle toho, kdo jede na jaký výlet. Celá organizace mi přišla šíleně zmatečná, ale musím říct, že nakonec jsme asi všichni viděli to, co jsme vidět měli. Každou chvíli totiž v dodávce seděli jiní lidé, kteří se vezli na jiná místa, takže se člověk nemohl ani začít kamarádit, protože to nestihl. Styl jízdy dodávky byl stejný, jako při výletu na plovoucí trh, takže se mi moc nedařilo dospat deficit.

Kanchanaburi War Cementery

Asi za dvě hodiny jsme dojeli do Kanchanaburi. Tam jsme si krátce prohlídli hřbitov z druhé světové války, kde jsou pochováni zajatí vojáci a námořníci, kteří zde padli nebo zemřeli při stavbě železnice.

Upřímně se mi na tenhle výlet moc nechtělo...právě kvůli tomu, že se z druhé světové války dělá atrakce. Byly to trochu podobné pocity, jako když jsme plánovaly výlet na hranice se Severní Koreou. Atrakce z lidského neštěstí. Nakonec jsem si ale říkala, že trochu se dovzdělat nezaškodí (musim přiznat, že jsem toho o tomto místě moc nevěděla a dokonce ani ten "slavnej film podle skutečnosti!" jsem neviděla).

JEATH muzeum

Ze hřbitova jsme se s naší průvodkyní přesunuli do JEATH muzea, kde jsme si za 25 Kč prohlídli expozici týkající se válečného období. Byly zde vystavené dopravní prostředky té doby (ne příliš zachovalé) a dokonce zde byla i loď, která převážela nemocné malárií. Potom tu byly figuríny vězňů stavějících železnici (velmi realistické, vyhublé, jen s hadrem přes boky). Celkově muzeum působilo velmi zašle, všude prach, smrad plísně...akorát ten výhled na most byl pěkný.

expozice v muzeu

 Asi 5 minut pěšky od muzea je ten kovový most přes řeku, co je na všech pohledech. Přišlo mi směšný, jak si tam lidi dělali vysmátý fotky a selfie. Nakonec jsem se taky nechala na památku vycvaknout, ale snažila jsem se moc nesmát. Ó, jaké bylo moje překvapení, když jsem si doma fotky prohlížela! Stojím u šipky "toilet". No to se může povést jenom mě! Po prohlídce mostu nás čekala asi 90 minutová jízda vlakem do cílové stanice. Průvodkyně vyhrožovala, že vlak jede až z Bangkoku a takže bude narvanej a že si teda máme asi radši koupit místenku za 120 Kč. 

Železniční zastávka

Že prej taky dostanem vodu a ručníček na osvěžení (děsně smrděl), všichni uvidíme z okýnka a nebudeme se muset mačkat. No...jasně že jsme se nemuseli mačkat. Vlak byl totiž skoro prázdnej!
Výhled z okýnka vlaku byl moc pěknej. Všude políčka, v pozadí hory, čerstvý vzduch...a jen to klidné drncání ta-dam ta-dam...no jasně že jsem to zalomila! :D
Ale jen na chviličku a ten důležitej dřevěnej most jsem nepropásla. Je to prý jediný dochovaný dřevěný most, který se stále používá.

Dřevěný most

V průběhu cesty nás samosebou vycvakli, a pak nám šoupli jakože zatavenou jízdenku s naší fotkou. Vzala jsem si to, i když mě štvalo, že mě zas tahaj za fusekli (100 bátů sem 100 bátů tam...a rázem je vejlet luxusnější).

Po dojetí do cíle jsme opět naskákali do dodávky a hurá na oběd. Už jsem skoro šilhala hlady. Jídlo bylo dobrý, klasicky rejže, zelenina, maso, ovoce. Z Kanchanaburi jsme pokračovali za slonama, někteří jeli do tygřího chrámu, jiní do národního parku.

Jízda na slonech trvala asi půl hodiny. Nasedali jsme na ně asi z 2,5 m vysokého domečku. Sedačka byla polstrovaná, dva se tam celkem vešli, rozměrnější účastnící jeli sami. 

Korejsko-Dánský výletnický tým

Jízda to není nijak extrémně pohodlná, tak moc nechápu ty krále, co na nich jezdili. Kinklá se to ze strany na stranu, nechce to jet dopředu (lepší je orvávat křoví nebo se ládovat trávou) a občas to tak podivně kňučí (těžko nazvat ten zvuk, no prostě nezní to jako slon z dokumentárního filmu BBC). Na hlavě slonovi seděl "řidič", týpek s takovou šílenou sekerou..ani si nechci představovat, na co ji tak používají. Řidič se po 10 minutách jízdy nabídl, že nám za další stovku bátů nafotí fotky na slonovi. No do toho se mi už nechtělo, tak mě vycvakly dánský zdravotní sestřičky, který jely na jiným slonovi. (Mimochodem to byli snad první lidi, který jsem potkala a nebyli tu na prázdninách, ale pracovně-plnily si tu praxi.)

Bamboo rafting

Po návratu na základnu jsme si mohli slony nakrmit banánkama a vyrazili jsme na bamboo "rafting". Podle obrázku jistě pochopíte, že to žádný dobrodrůžo nebylo. Jeli jsme asi 15 minut po proudu, trochu si svlažili nohy v řece a pak nás za 3 minutky odtáhla motorová loď zpět do přístaviště.

Saiyoknoi Waterfall

Po dalších 20 minutách v dodávce jsme dojeli do národního parku k vodopádu Saiyoknoi, kde byl asi půl hodiny rozchod. Místní se zde koupali, děti dováděly s nafukovacíma kruhama. Já jsem si to jenom vyfotila, protože absence převlíkárny, respektive představa mokrejch plavek 3 hodiny v ledový dodávce mě nelákala. Tohle místo mi zase připomnělo trochu Koreu. Lidé tam také relaxují u řek v lese. Mají tam rozložené deky, všude jsou hrnce s jídlem, hrají "stolní" hry. Občas se skočí osvěžit do řeky a víkend uteče jako voda. Myslím, že to je takový národní zvyk, asi něco jako my chodíme na houby.

Výlet to byl vyčerpávající, ale od názvu trekking tour jsem čekala větší adrenalin. Nakonec se mi nejvíc líbila cesta tím vláčkem, relax při koukání z okýnka, pozorování přírody kolem. Své další výlety jsme se proto rozhodla věnovat přírodě, hlavně moři a plážím :)

Nejkrásnější místo v Bangkoku, tak trochu jiné nákupy a přírodní úkaz

Přestože jsem v minulém příspěvku tvrdila, že už je konec objevování Bangkoku a okolí, nedalo mi to a rozhodla jsem se poslední 3 dny strávit aktivně. Prezentace přece počká, stejně se líp pracuje v časovém tlaku (a taky že jsem ji dělala jen několik hodin před workshopem :D

Byl pátek a já měla mít odpoledne pohovor pro tu německou firmu. Pohovor se ale posunul na pondělí, takže jsem si ráno rychle zarezervovala půldenní výlet na trh na kolejích a na vodě. Do odjezdu zbývaly asi 2 hodiny, takže jsem se rozhodla podívat do nedalekého Loha Prasat chrámu. Jela jsem kolem něj několikrát autobusem a zaujal mě na první pohled, na rozdíl od ostatních, do kterých jsem se musela trochu tlačit :)
Loha Prasat má čtvercový půdorys a s každým patrem se zmenšuje. Je to vlastně taková pyramida. Od jiných chrámů se výrazně odlišuje tím, že téměř není zdobený zlatem (to je pouze na vrcholové špičce): je tedy černo bílý. Stavba se inspiruje indickými chrámy a na světě je jen několik málo podobných.

Loha Prasat

Tohle místo mě naprosto uchvátilo. Už když jsem vešla do areálu, překvapilo mě, že tam nebyli žádní turisté. Před vchodem si musíte sundat boty (což se dělá vždycky). Prahy mezi místnostmi jsou velmi vysoké, asi 10-20cm a nesmí se na ně šlapat (proč jsem nezjistila). Postupně jsem vystoupala po točitém schodišti až na vrchol, odkud byl krásný výhled na okolí.

výhled z Loha Prasat, chodba

Jednotlivá patra jsou určena různým typům meditace, někde se dá sedět a číst nachystané knížky, jinde prohlížet nekonečné řady soch Buddhů. Všude nádherně zní zvonečky, i když z reproduktorů. Na chvíli jsem si sedla a jen tak relaxovala. Byl to nádherný zážitek a vůbec se mi odtamtud nechtělo. Takové místo jsem v Bangkoku hledala a jestli se sem jednou vrátím, sem půjdu jako první.

Výlet na trh na kolejích, trh na vodě (Floating Market) a pozorování světélkujícího křoví na jezeře

Organizovaný výlet byl asi za 630 kč a ve 13h mě na hotelu vyzvedla slečna. Měla jsem dlouhé šaty a trochu na mě koukala. Když jsme došly před hotel, čekal mě šok, protože nastartovala motorku a šup, že prej jedem. To mě upřímně vyděsilo, protože jsem na motorce nikdy pořádně neseděla a navíc když jsem viděla, jak se tu jezdí, moc mi to na náladě nepřidalo. Dojely jsme ale v pořádku na Rambuttri road, kde už čekal mikrobus s dalšími výletníky. Cesta na trh na kolejích trvala asi 2 hodiny. Závodili jsme po dálnici snad 150 km rychlostí, nadskakovali na sedačkách a mrzli kvůli klimatizaci (klasika, to prostě nepochopim!!!) Pak jsme se rychle přesunuli na koleje, protože vlak se blížil. Nacpali jsme se všichni do jednoho obchůdku a odtamtud pozorovali blížící se kolos. Obchodníci rychle pouklízeli "slunečníkodeštníky" = plachty, které normálně zakrývají celý prostor. Zelenina zůstala na zemi těsně u kolejí a vlak nad ní prosvištěl krokem :D

Railway Market

Pak jsme zas naskákali do mikrobusu a popojeli pár km k místu, kde byl plovoucí trh. Šofér nás vystrčil na mostek a řek, ať se vrátíme za 3 hodiny zpátky. Všude bylo prázdno, a tak jsme šli dál podél řeky, až se postupně začaly objevovat první obchůdky, které přibývaly a nakonec byly plné i okolní uličky. Nakupovat se dalo kde co. Od jídla po suvenýry. Byla jsem ráda, že jsem objevila konečně něco jiného! V BKK totiž mají všichni do jednoho stejný sortiment a popravdě nic moc. Široké strakaté gatě s rozkrokem u lýtek, které nesluší nikomu, ale všichni je uprutně nosí (i Korejci!!) a libují si, jak jsou pohodlné. Taky bych si libovala, kdyby měli aspoň trochu normální vzory, nebo měli jednobarevné. Nakonec jsem ale objevila nějaké pěkné kapsičky na peníze a tričko pro taťku, takže splněno. 

Barva říčky moc lákavá není, ale restaurace s polštářky na sezení ano

Přesto to ale nebylo podle mých představ. Psali floating market, několikrát jsem to viděla na pohledu: řeka plná lodiček se zeleninou a jídlem. To se bohužel nekonalo. Jediné, co bylo plovoucí, byly ty domy, kde byly obchůdky :D Pár loděk s jídlem se k večeru ukázalo, ale jako na pohledu to nebylo.

takhle vypadá jídlo na loďkách a na ulici

Večer jsme se všichni sešli opět u mostku, kde nás rozdělili do lodí. Seděla jsem vepředu, což nebyla nejlepší volba, protože mi voda stříkala dost výrazně do obličeje a v kombinaci s větrem to nebylo moc ideální pro moje čočky. Kolem řeky rostlo křoví a palmy přímo z vody. Když jsme přibrzdili u okolích břehů, respektive křoví, mohli jsme pozorovat drobné světélkování. Vypadalo to jako o vánocích, fakt nádhera. Dělají to takoví malí broučci (viděla jsem pak jednoho v hotelu v Trangu, který se nám zatoulal do koupelky a blikal tam). Fotky bohužel nemám, protože se nepovedly. Tak aspoň pár fotek z večerního trhu:

Půlnoční rozjímání o budoucnosti

Nemůžu už zase spát. Je skoro půlnoc a mě šrotí v hlavičce o sto šest.. Poslední 4 dny v Bangkoku! To to uteklo!! Ještě jsem si skoro ani nestačila zvyknut, dneska jsem si koupila první jídlo fakt na ulici, a masáž pořád odkládám, protože vždycky, když jdu kolem, tak na to nemám náladu. Jak je člověk půldne někde na cestě, celej ulepenej...no nevim! Ale o víkendu už to musím stihnout.

Ráno jsem si na recepci prohlížela nabídku organizovaných výletů. Asi se v sobotu na nějakej vypravim. Neni to tak hrozně drahý, cca za 600 kč s obědem..Jsem líná jet zase někam sama a doufat, že to všechno správně najdu a že se neztratím. Asi si vyberu vejlet na plovoucí trh a trh na kolejích... Zítra vyrazím ještě do jednoho paláce, který z dálky vypadá hodně jinak než ostatní paláce v okolí. V neděli dám druhou šanci trhu na Chatuchaku (tentokrát vynechám tu část se zvířátky). Vypadá to, že peněženka se prohne, ale zážitky jsou k nezaplacení, takže čert to vem...navíc v příštím týdnu bude práce až nad hlavu. Prezentace výsledků, psaní závěrečné zprávy, zkusím sehnat nějaké další zaměstnavatele v okolí Hat Yai (mimochodem letenku jsem sehnala za necelých 600 kč-je to dokonce levnější, než vlak. Je mi trochu líto, že nepojedu vlakem, byla jsem na to hodně zvědavá, na služby, krajinu kolem, ostatní cestující...ale čas jsou v tomto případě peníze :) Taky uvažuju nad tím časem, co budu mít mezi workshopem a příletem do Jakarty...spousta lidí mi doporučovalo navštívit Krabi, prý je tam málo turistů a je tam jak v ráji...třeba mi nějaké 3 dny vyjdou...ale je pravda, že už jsem celkem dost utratila za serepetičky (hlavně pro sebe že jo), tak to bude boj i finanční. A protože furt bojuju s penězma, rozhodla jsem se reagovat na jednu nabídku, která mi přišla z LinkedInu.

Vybrali mě, a tak mě zítra odpoledne taky čeká telefonický pohovor kvůli práci pro nějakou německou firmu. Stránky mají jen v němčině, což mě trochu rozčiluje. Nabídli mi spolupráci jako externisty na psaní článků na téma výživa v ČR. Tvoření nových receptů s použitím jejich softwaru. Jestli to vyjde, tak to bude bomba. Takováhle praxe se bude moc hodit, i kdyby mělo jít o propagaci nějakých produktů (funguje tak třeba Natur House a pod.). Na druhou stranu se trochu bojim, že se mi to moc nepodaří skloubit s povinnostma, který mám na obou školách. Na vošce zameškám téměř 2 měsíce, tzn. 6 praxí v IKEMu, což se bude hrozně těžko nahrazovat. A na zemědělce zas musim učit geografii světového zemědělství, dodělat zkoušky, který jsem nestihla v tomhle semestru, šprtat španělštinu jak o závod (za rok zkouška na úrovni B2, uf!), a makat na dizertačce...asi se budu muset rozčtvrtit, abych to všechno stíhala..tak tohle všechno se mi teď honí hlavou a já zvažuju pro a proti, přemýšlím nad budoucností, nad tím, co mám a co bych měla udělat pro to, abych mohla mít zase o trochu víc (vědomostí i peněz)...takovej trochu hamounek, co se neumí rozhodnout :D A teď už opravdu dobrou noc!

Palácové seznamování

Už zase leje jako z konve. Sedím na terase a piju ovocné víno z lahve. Je to spíš taková limonáda a je příšerně sladká. Ostatně jako skoro všechno tady. Už na hodině vaření jsem zjistila, že se cukr přidává skoro do všeho. Tak pracně jsem si v Čechách půl roku zvykala na život bez cukru a tady celá snaha přijde vniveč! (pro neznalé situace: bylo mi doporučeno omezit sacharidy kvůli ekzému. Stav se razatně nezlepšil, ale ani se nezhoršoval, což jsem brala jako pozitivum. Tady je sice vysoká vlhkost vzduchu, ale pokožku mám vysušenou jak starej chleba :(

Dneska je asi jeden z posledních dní, kdy jsem spíš relaxovala a dělala si pořádek ve věcech ohledně workshopu, který se již kvapem blíží. Minulý týden se konečně začalo něco dít, potkaly jsme se s pár zaměstnavateli a posbíraly nějaké informace, které jsou použitelné. Bohužel práce tím nekončí (větší bohužel je to pro Prompilai, protože ona jistě nečekala, že je před ní ještě půl roku, ne-li více, práce). Tady jsem sepsala trochu rozsáhleji naší dosavadní (ne)spolupráci.

Ještě před prvními schůzkami jsem využila toho, že jedna z mých spolubydlících (obvykle tu pobydou tak den dva) se chtěla jít podívat na ležícího buddhu. Socha ve více než nadživotní velikosti se nachází ve Wat Pho, který je od mého hotelu asi 10 minut pěšky (+5 minut čekání, než se vám podaří přejít silnici-nekvalitní video dopravní situace zde). (Mimochodem od Wat Pho jezdí i můj autobus na univerzitu-2 hodiny tam, 3 zpátky).

Ležící buddha, vpravo detail chodidel

V areálu Wat Pho se nechází několik paláců a spousta stůp. Zdálky tyto stůpy vypadají jen jako špičaté věže, a tak mě hodně překvapilo, že jsou pokryté keramickými střípky, poskládanými do tvaru květin. 

Všude je spousta zlata a  blyštivých skleněných střípků. Mezi paláci  jsou v kamenných květináčích malá jezírka s lekníny, kolem jsou sochy zvířat a čínských bojovníků. V ostatních palácích jsou nekonečné řady soch buddhů. Součástí je i výstava o historii paláce, včetně informační tabule týkající se různých architektonických období, kde se dá zjistit jaké zdobení je pro jakou dobu typické. To jsem byla znova překvapená, protože mi to přišlo všechno tak stejné, a ono není!

Většina soch buddhů je zlacená, některé se ale ještě navíc polepují zlatými papírky. Thajci to prý dělají pro štěstí. Někteří si ale ty zlaté papírky lepí i na svá vlastní čela, a to už se neodvážím tipovat, jestli je turistická neznalost nebo to má také nějaké účinky (např. proti akné :). Musím říct, že se mi osobně mnohem víc líbí ti papírkoví buddhové. 

Wat Pho a ležící buddha byl můj "první". V některých momentech jsem byla mile překvapená, ale celkový dojem je takový nijaký. Všude hromady turistů a ceduličky upozorňující na gangy kapsářů. 

Moje společnice mě opustila za účelem odletu někam na pláž (ostatně jako všechny moje spolubydlící a já pořád jen tiše závidím) a tak jsem se musela vypravit na Wat Arun sama. Mě se nic nechce dělat sama, ale vidina thajského kroje mi nedala. Došla jsem k nedalekému přístavišti, kde jsem si za necelé dvě koruny české koupila jízdenku na loď. Trošku mi zatrnulo, když jsem viděla tu rozdivočelou vodu v řece. (Video z cesty zpátky na Wat Pho-vypněte si zvuk, kvalita mizerná.) Loďka byla na druhé straně asi za 3 minuty a palác byl co by kamenem dohodil. Příležitostí ke zkoušení krojů bylo hned několik, některé za 60 kč, jiné za 120, ale všechny krásné. Já se ale rozhodla napřed navštívit vyhlídku na stůpě (za 30 kč). Vybavila jsem se ten den dlouhými šaty (musíte mít zakrytá kolena a ramena), ale cestou nahoru i dolů jsem je měla vyhrnuté až na stehna, abych se nepřerazila! 
Schody jsou strmé a vysoké, je to fuška držet sukni a ještě se držet zábradlí a aktivně šplhat, neboť za vámi lezou další zvědavci. Vyhlídka byla moc pěkná, ale jednou mi to stačilo. 

Dole na mě už čekalo zkoušení a focení se v tradičním kroji. Paní mě do toho bleskurychle zabalila, a pak mě fotila a dirigovala, jak si stoupnout a kam nastavit ruce a jak. Byla moc ochotná a vyhazovala i lidi stojící za mnou, aby mi nekazili fotku. Byl to skvělej zážitek!

Výzkumné stesky

Prší a já zrovna sedím v autobuse č. 524. Přede mnou jsou necelé tři hodiny cesty zpátky na hotel. Kasertsart University (KU), kde se s mou asistentkou scházíme, není tak strašně daleko, když vezmeme v potaz vzdálenost, ale problém je s neustálou zácpou. Podle mě je to způsobené nastavením semaforů, protože jeden směr vždycky tak 10 minut stojí, protisměr jede (všemi směry)..jak to vysvětlit..prostě je tu úplně jiný systém než v ČR. Nejlepší bude, když se podíváte na video, které jsem natočila včera cestou domů -zachycuje, jak tady dopravní policisti máchaj rukama, když řídí dopravu. Vizte FB.

Dnešní příspěvek bude asi spíš pofňukáváním jedné malé výzkumnice, koho to tedy nezajímá, nechť si počká na příště (zavzpomínám na návštěvu dvou chrámů a cestu lodí).

V pondělí skončila zábava. V neděli se mi konečně ozvala moje asistentka Prompilai s tím, že se tedy v pondělí ve 3 sejdeme. V hotelu jsem zjistila, že cesta bude kvůli zácpě opravdu výživná. Cestovat autobusem zvládám v pohodě (s pomocí taháků), mimochodem dneska poprvé jsem potkala bělocha v autobusu! Jízdní řády kvůli zácpě nejsou, takže člověk přijde na zastávku a čeká. Jak často autobusy jezdí také nikdo neví, takže neustále trnu, jestli stihnu dojet do školy včas. Obvykle jsem tam o hodinu dřív, ale dneska ráno to bylo tip ťop. Navíc jsem za jízdy tak trochu usnula..probudim se a nevim vůbec, kde jsem a ejhle, za rohem KU! To bude asi štěstí MHD začátečníka. Na hotelu se mi zezačátku snažili vnutit taxík, ale brzy pochopili, že na to mě neužijou! Sedět v zácpě za 17 nebo 250 bátů je dost rozdíl (klimošku máme naštěstí, jsme „dálkový“ autobus).

Štěstí začátečníka co se týče výzkumu ale nemám. Moje asistentka je sice velmi schopná žena, jistě i uznávaná, ale také velmi zaměstnaná. Z počátku měla velký problém s tím, co jsem po ní chtěla. Nereagovala mi na většinu dotazů a požadavků, prostě jakoby se jí to netýkalo. Navíc minulý týden odjela pracovně do Austrálie (prý tam prezentovali svou univerzitu na 12 místních univerzitách a snažili se vytvořit kontakty pro výměnu studentů a podobně). To velmi chválím, protože jak jsem se z posledních pár rozhovorů dozvěděla, je to velmi potřeba. Na druhou stranu můj výzkum pokulhával. V prvním týdnu jsem si vytvořila databázi všech univerzit, které mají nějaký studijní program, fakultu nebo katedru spojenou se zemědělstvím. Přiznám se, že jsem čerpala ten prvotní seznam všech univerzit z wikipedie, protože jsem nebyla schopná najít stránky thajského ministerstva školství (nebo kde se takové věci hledají, to nevím). 

Pak jsem prohledala jejich webovky a snažila se dopídit kontaktů. Některé stránky byly pouze v Thajštině, jiné šly překliknout na angličtinu, aby se vám poté objevila stránka s anglickou hlavičkou, ale zbytkem textu v thajštině :D Byla jsem na sebe docela pyšná, že jsem nakonec zvládla sehnat docela dost kontaktů (ale konkrétní osoby nejsou absolutně k dohledání). Moje asistentka mi to jedním šmahem zkritizovala, něco ve smyslu, že je to nepoužitelné. (Teď už možná změnila názor, protože zjistila, že je to opravdu její (a moje) práce.) Obepsala jsem všechny univerzity také přes facebook, z asi 40 poslaných zpráv si to přečetli 4. Dávám to trochu za vinu špatnému načasování, protože semestr tu začal teprve tento týden. 

Když už se mi podařilo asistentce vysvětlit, proč to všechno dělám, tak řekla, že to stejně nemá smysl, protože tady nikdo na maily nereaguje a pokud něco chci, tak musím volat (v thajštině samosebou), a pak se případně domluvit na poslání oficiálního mailu s informacemi (ten náš oficiální jí nepřijde vůbec oficiální). 

A tak je to i s kontaktováním zaměstnavatelů. Na maily nikdo nereaguje, všude se musí volat. Asistentka dneska konečně pochopila, proč chci získat více rozhovorů a vytáhla z rukávu nějaký školní seznam firem, které nabízejí studentům stáže. Slíbila, že zjistí, které jsou zaměřené na zemědělství, a kontaktuje je. Konečně něco z její strany! 

Strávila jsem nekonečně času prohledáváním thajských webovek nabízejících práci v zemědělství, dohledávala zoufale kontakty (ona na to samosebou ani nemrkla, a jen prohodila, že to jsou určitě kontakty na zprostředkující agentury). A to teda nejsou, to jsem si jistá.

K naší smůle se lidé z privátního sektoru nemají moc čas se s námi sejít, ani na „půlhodinový“ rozhovor (obvykle trvá tak 40 minut, plus 10 minut povídání kolem-o mě, projektu a workshopu). Na telefonický rozhovor se ještě dají celkem utáhnout, takže hodně telefonujeme. Prompilai to nahrává, takže se k tomu snad bude moct vrátit, kdyby bylo něco nejasné. Já se k tomu vrátit nemůžu, protože zatím všichni chtějí rozhovor v thajštině (Prompi dělá poznámky v AJ, takže si to od ní opisuju a vymýšlím doplňující dotazy). Jelikož máme v rozhovoru i nějaké hodnocení 1-5, tak se určitě brzy naučím thajsky i číslovky :D

Otázky zaměstnavatelům posíláme dopředu, aby se mohli trochu připravit a odsýpalo to. Máme také jednoho respondenta, který pracuje někde v královském paláci. Bude těžké od nich získat odpovědi, ale bylo by to super, kdyby to vyšlo. Prompi ale myslí, že se to nepovede, palác totiž málokdy pustí ven nějaké informace, i když jen pro potřeby našeho výzkumu.

Potřebuju také získat víc respondentů a nějaké místní (na to jsem dělala ten seznam univerzit), Prompilai si asi konečně v pondělí pořádně přečetla, co se má dělat. Já už v zoufalství navrhla, ať mi půjčí nějakého studenta, co mi zadara pomůže. Problém je, že tyhle studenti moc anglicky neuměj. Dneska mi slíbila, že překlad dotazníku pro mě teda udělá, protože to by on jistě nezvládl. On bude jen volat a posílat maily. Snad to vyjde někdy příští týden prý. 

Dneska cestou z posledního setkání se zaměstnavatelem (měly jsme 2 telefonáty a jednu osobní schůzku) se mě ptala, jak si moje vedoucí představuje, že jako za měsíc stihneme tolik práce, že to přece nejde. Namítla jsem, že moje kolegyně ve Vietnamu to za měsíc zvládla, ale že musela pracovat DENNĚ 8 hodin (to tipuju, možná chudák Péťa makala i víc). Prompi na mě zůstala udiveně koukat. Tohle chudák nečekala!

P.S.1: Dnes ráno mě v hotelu mile překvapili. Nabídli mi 10% slevu na další pobyt, takže platím 540, mám rybníček s rybičkama, snídani a měkkou postel. Na KU je to daleko, ale čert to vem!

P.S.2: Nikdy si nekupujte repelent s citronelou, to tak smrdí, že dřív umřete smrady, než na poštípání!